27 C 184/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o zaplacení 16 239,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 180 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 3. 12. 2010 do 23. 6. 2025 ve výši 12 180 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 12 180 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 4 059,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 19 965,19 Kč za dobu od 3. 12. 2010 do 23. 6. 2025 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 059,01 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 239,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 8. 10. 2009, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Na základě této smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti, které se zavázal splatit do 2. 12. 2010. Žalovaný celkem uhradil 7 820 Kč a žalobkyni nadále dluží na jistině částku 15 740,74 Kč a dlužném poplatku 498,27 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 30 983,21 Kč a zákonných úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 239,01 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 8. 10. 2009 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta v uvedený den částka 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 16 720 Kč, celkem tedy 36 720 Kč, a to v hotovosti v 59 týdenních splátkách po 620 Kč (poslední splátka činila 140 Kč). V čl. 5 smluvních podmínek bylo ujednáno, že jakékoliv splátky budou použity nejprve na souhrnný poplatek a po jeho úplném uhrazení pak na vlastní částku půjčky. V čl. 8 smluvních podmínek bylo ujednáno, že v případě, že zákazník řádně a včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, sjednané mezi společností , Anonymizováno, . a žalobkyní (včetně seznamu postoupených pohledávek s uvedením původního věřitele a potvrzení o úplatě ze dne , datum, ) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován ze strany , Anonymizováno, dopisem ze dne , datum, , odeslaným dne , datum, . Žalovaný byl žalobkyní informován o postoupení pohledávky a současně vyzván k úhradě dlužné částky 48 229,04 Kč nejpozději do 20. 5. 2025 rovněž předžalobní upomínkou ze dne 5. 5. 2025, odeslanou mu dne 6. 5. 2025.

4. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2014 uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

5. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Soud předesílá, že smlouva o půjčce byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a soud se proto ani z úřední povinnosti nezabýval tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru neupravovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud žalobu posoudil jako důvodnou co do dosud nezaplacené části jistiny, a naopak jako nedůvodnou v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení neuhrazené částky souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku považuje soud za neplatné a neurčité a jako takové v rozporu s § 37 odst. 1, § 39 a § 56 odst. 1 obč. zák. Z předložené smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok vůbec dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky neobsahují žádné ustanovení, které by souhrnný poplatek takto specifikovalo. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na případné dílčí složky souhrnného poplatku. I pokud tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval zčásti úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí již při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními.

6. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z databází časových řad ARAD ve vztahu k říjnu 2009, dostupných na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v době sjednání smlouvy činila průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných od jednoho roku do pěti let 14,01 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitelka požadovala na souhrnném poplatku - úroku - přibližně 74 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku zcela zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru.

7. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaným uhrazenou částku 7 820 Kč soud započítal na dlužnou část jistiny, neboť jak už bylo řečeno, ujednání o povinnosti zaplatit souhrnný poplatek považuje soud za absolutně neplatné. S ohledem na § 457 obč. zák. platí, že pokud je smlouva (sic jen zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. Žalobkyni proto vzniklo z titulu předložené smlouvy právo na zaplacení zbylé částky jistiny ve výši 12 180 Kč. Soud žalobu naopak zamítl co do zbylé požadované částky 4 059,01 Kč, na kterou neměla věřitelka od počátku nárok.

8. Pokud jde o úroky z prodlení, dle žalobního tvrzení se žalovaný ocitl v prodlení od 3. 12. 2010. Žalobkyně přitom požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 30 983,21 Kč a dále v zákonné výši z částky 16 239,01 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení. V této souvislosti ovšem soud zohlednil skutečnost, že žaloba byla podána dne 24. 6. 2025, pročež žalobkyně a před ní její právní předchůdkyně zcela zjevně otálely s uplatněním nároku u soudu takřka 15 let. Soud shledal požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení za celé období a v požadované výši za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Při stanovení výše přisouzených úroků z prodlení pak analogicky postupoval podle pravidla stanoveného v § 1805 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle kterého věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky; ode dne, kdy uplatnil právo u soudu má však další úroky náleží. Jedná se zde o pravidlo tzv. „usurae ultra duplum“ (úroky jen do výše jistiny), které se užívá jak na smluvní úroky, tak i úroky z prodlení a má za cíl nastolit rovnováhu mezi ochranou věřitelů (hrazení úroků z prodlení má mít pro dlužníka motivační účinek) a ochranou spotřebitelů (potřebou zamezit neúměrnému zatížení dlužníka). Žaloba byla přitom podána 11 let po nabytí účinnosti „nového“ občanského zákoníku a neaplikací daného pravidla v posuzované věci s odkazem na požadavky přiměřenosti a ochrany dobrých mravů by byla podle soudu odepřena ochrana spotřebitelů, k jejichž prodlení sice došlo ještě za účinnosti obč. zák., ale věřitel otálel s podáním žaloby po mnoho dalších let i během účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

9. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení do dne předcházejícímu podání žaloby, tj. do dne 23. 6. 2025 pouze v kapitalizované výši 12 180 Kč, tj. ve výši dlužné jistiny a dále v zákonné sazbě od doby podání žaloby, tj. od 24. 6. 2025 do úplného zaplacení přisouzené jistiny. Sazba zákonného úroku z prodlení byla stanovena v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Ve zbytku požadovaného příslušenství soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, přičemž pro přehlednost kapitalizoval příslušenství do 23. 6. 2025 (žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 3. 12. 2010 do 21. 7. 2024 v částce 30 983,21 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 239,01 od 22. 7. 2024 do 23. 6. 2025 činí 1 161,98 Kč; soud proto zamítl nárok přesahující přisouzené příslušenství 12 180 Kč a částku 32 145,19 Kč, tedy v částce 19 965,19 Kč).

10. Jelikož to účastníky nebylo navrhováno a soud sám pro jiný postup neshledal důvody, lhůta k plnění byla uložena jako zákonná třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Tuto dobu soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky, a to při zohlednění skutečnosti, že žalovaný byl v řízení nečinný a soudu tak není ničeho známo o jeho majetkových možnostech k úhradě přisouzené částky.

11. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (včetně příslušenství) zaplacení částky 48 873,82 Kč, přičemž byla úspěšná co do částky 24 727,24 Kč. Jelikož je poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků takřka shodný, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, tedy že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto soudního řízení.