27 C 207/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 701,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 8. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 255,99 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 503,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 015,27 Kč, úroku ve výši 15 % z částky 13 505,76 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 270,63 Kč od 2. 4. 2023 do 7. 6. 2023 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 824,63 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 36 701,99 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela dne 13. 4. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě pracovní smlouvy i výplatních pásek žalovaného. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného. Podle žalobkyně je přitom dostačující, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 2 214 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 270 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 132 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 4 140 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 054 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 13 505,76 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 764,87 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 378,53 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 209,69 Kč a úhrady za možnost hotovostního inkasa splátek ve výši 2 343,14 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 015,27 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 503,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 505,76 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 270,63 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 13. 4. 2019 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, – , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 23 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 19 756 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku ve výši 15 % ročně v pevné výši 2 214 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 11 270 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 132 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 140 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 054 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.

4. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 18 554 Kč, naposledy hradil dne 12. 1. 2023.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 5. 2023.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 5. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 52 719,61 Kč nejpozději do 7. 6. 2023. Výzva byla žalovanému odeslána dle podacího lístku téhož dne.

7. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 13. 4. 2019 Žalovaný v ní uvedl, že je rozvedený a bydlí u rodičů. Je zaměstnán s příjmem 22 449 Kč, výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení v částce 4 410 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 6 835 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 11 204 Kč. Dle této žádosti měl žalovaný předložit výplatní pásky a pracovní smlouvy.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

15. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v žádosti o úvěr s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. K tomu soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.

18. Žalobkyně sice v rámci žaloby a jejího doplnění vyložila, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, nicméně v tomto směru předložila pouze žádost o úvěr žalovaného, kterou však nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné pravdivost údajů tvrzených žalovaným posoudit a ověřit si, že tam uvedené údaje jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznických kartách spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.

19. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nepolemizuje s tím, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty (ty by se ovšem týkaly jen jeho příjmů, nikoliv výdajů). Nicméně setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaný uvedl své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložil, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo, příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z účtu). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

21. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala výdajovou stránku žalovaného a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 23 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 18 554 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 4 446 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 23. 5. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 7. 6. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení od 8. 6. 2023 do zaplacení. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky, a to i vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní. Tento úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 8. 6. 2023.

24. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, kdy žalovaný nebyl v prodlení) nedůvodná a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.