27 C 210/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 34 938,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 14 938,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 064,67 Kč, úroku ve výši 28,14 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 304,44 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do 30. 1. 2023.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 938,45 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela dne 30. 3. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty a věřitelka neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal vedle vrácení jistiny zaplatit rovněž částku 16 333 Kč, která představuje úrok ve výši 10 201 Kč (sazba 28,14 % ročně), částku za zpracování úvěru 1 500 Kč, částku za službu , Anonymizováno, a , Anonymizováno, splácení 4 632 Kč, a to vše v 52 týdenních splátkách po 699 Kč. Poslední splátka měla být uhrazena dne 29. 3. 2022. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh neuhradil ničeho. Žalovaný tak žalobkyni nadále dluží 20 000 Kč na jistině, dlužnou část poplatku 14 938,45 Kč, částku 4 064,67 Kč na kapitalizovaném úroku, tj. úrok ve výši 28,14 % ročně z jistiny 20 000 Kč za dobu od 30. 3. 2022 do 14. 12. 2022, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 2 304,44 Kč, tj. 8,5 % ročně z jistiny 20 000 Kč za dobu od 14. 8. 2021 do 14. 12. 2022. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 28,14 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali dne 30. 3. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , sjednanou dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 16 333 Kč, který představuje úrok ve výši 10 201 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za rozšířenou doplňkovou službu , Anonymizováno, a , Anonymizováno, splácení 4 632 Kč, splatit v pravidelných 52 týdenních splátkách ve výši 699 Kč (poslední splátka činila 684 Kč). Pro smlouvu byl přitom sjednán pevný úrok 88 %. Část úvěru ve výši 8 282 Kč byla použita k zaplacení dříve sjednaného úvěru žalovaného č. , hodnota, .

4. Ze zákaznické karty ze dne 30. 3. 2021 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí v nájmu, je svobodný, je zaměstnán jako prodavač na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 20 508 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovaly částku 3 000 Kč, interní splátky PF byly 1 618 Kč měsíčně. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výpisy z bankovního účtu za leden a únor 2021, které soudu nebyly předloženy.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byl úvěr poskytnut v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 16. 12. 2022, odeslaným dne 13. 1. 2023. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 1. 6. 2023, odeslanou následujícího dne.

7. Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má po hodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 30. 3. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti částku 11 718 Kč a část zápůjčky ve výši 8 282 Kč byla použita k zaplacení dříve sjednaného úvěru žalovaného č. , hodnota, .

12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

13. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně relevantně prověřovala příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů, které uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací, ačkoliv měsíční výdaje žalovaného byly na první pohled nepřiměřeně nízké. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

15. Žalobkyně soudu sdělila, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovaným s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud současně nikterak nezpochybňuje, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů a výdajů. Je však nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud tedy nemá za prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbyde taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Rovněž nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného v registrech dlužníků.

16. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně, na kterou byla pohledávka platně postoupena v souladu s § 1879 o. z., tak měla vůči žalovanému právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě smlouvy měl žalovaný vrátit částku 20 000 Kč, přičemž neuhradil žádnou částku a zůstal žalobkyni dlužen 20 000 Kč.

17. Ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny byl žalovaný povinen dle názoru soudu do 10 dnů od doručení výzvy k úhradě. Výzva k úhradě byla žalovanému odeslána dne 13. 1. 2023, v souladu s § 573 o. z. se „má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ Výzva byla žalovanému doručena dne 18. 1. 2023. Žalovaný byl povinen plnit dluh do 10 dnů, tj. do 30. 1. 2023. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 20 000 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení v požadované výši 8,5 % ročně, tj. v částce nižší než jaká byla výše zákonného úroku dle vzniku prodlení žalovaného dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy ohledně částky jdoucí nad rámec neuhrazené jistiny, smluvních úroků a úroků z prodlení za dobu, kdy žalovaný nebyl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve věci byl po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí zjevně úspěšnější žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady řízení vznikly a soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.