27 C 238/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 41 214,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 14 100 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 27 114,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 840,56 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 569,63 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 012,34 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 912,34 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 14 100 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 214,09 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela dne 25. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím sdělených informací a poskytnutých dokladů – pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisem z účtu. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného. Podle žalobkyně postačí, má-li poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 1 014 Kč, poplatkem za , Anonymizováno, ve výši 9 800 Kč, poplatkem za , Anonymizováno, ve výši 2 770 Kč a poplatkem , Anonymizováno, ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku 37 184 Kč se zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil jen 5 900 Kč. Tím věřitelce vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny 17 255,49 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 756,85 Kč, úhrady za , Anonymizováno, ve výši 7 812 Kč, úhrady za , Anonymizováno, ve výši 2 373,95 Kč a úhrady za , Anonymizováno, ve výši 3 085,71 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 930,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 840,56 Kč za dobu od 26. 12. 2024 do 20. 2. 2025, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 569,63 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 012,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav. Mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 25. 10. 2023 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, - , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se zavázal uhradit náklady v celkové výši 17 184 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku v pevné výši 1 014 Kč, úhrady za , Anonymizováno, ve výši 9 800 Kč, nákladů na , Anonymizováno, ve výši 2 770 Kč a , Anonymizováno, ve výši 3 600 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 8 %.

4. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 5 900 Kč ve třech splátkách, naposledy hradil dne 5. 1. 2024.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení kuní ceny), což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 4. 20256. Předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 45 125,75 Kč nejpozději do 1. 8. 2025. Výzva byla žalovanému odeslána dle podacího lístku téhož dne.

7. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 25. 10. 2023. Žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti a bydlí u rodičů. Sdělil příjem ve výši 21 070 Kč, jeho výdaje sestávaly z nákladů na bydlení a energie v částce 4 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 860 Kč. Ze mzdy mu byly srážena částka 3 000 Kč měsíčně. Disponibilní příjem žalovaného činil 9 210 Kč. Dle této žádosti měl žalovaný předložit pracovní smlouvu a výpis z bankovního účtu.

8. Žalobkyně doložila pracovní smlouvu na dobu neurčitou s nástupem ke dni 2. 5. 2022. Z výplatních pásek žalovaného, plyne, že žalovaný obdržel mzdu vždy ve výši 18 070 Kč a ze mzdy mu byla srážena částka 3 000 Kč.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z., lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

10. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako spotřebitel, tedy slabší strana, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona, pročež se jí poskytovatel nemůže zprostit jen tím, že smluvní vztah nepokládá za rizikový nebo, že se mu z informací od spotřebitele jeví, že spotřebitelský úvěr bude řádně splacen. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů, které uvedl v žádosti o úvěr s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. K tomu soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.

16. Příjmy žalovaného byly řádně ověřeny výplatními páskami za období od srpna do října 2023, z nichž byl doložen příjem vždy ve výši 18 070 Kč. Co se týče výdajové stránky žalovaného, soudu nebyly doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Nebyly tedy doloženy mandatorní výdaje a náklady na živobytí žalovaného, zejména na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. I pokud by právní předchůdkyně žalobkyně disponovala informací, že žalovaný žije u rodičů, k čemuž však nebyly doloženy žádné prokazující dokumenty, neznamená to, že žije u svých rodičů zcela zdarma s nulovými náklady. Tvrdila-li žalobkyně, že původní věřitelka zkoumala výdaje žalovaného z výpisů z bankovního účtu, pak ani toto nebylo v řízení jakkoliv doloženo. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen úvěr splatit, aniž by u něj docházelo k prohloubení míry jeho zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít „k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům úvěru“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021). Poskytovatel úvěru je proto povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto tvrzené skutečnosti také prověřuje. Původní věřitelka tudíž nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky.

17. Žalobkyně poukazovala také na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. , spisová značka, , jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Žalobkyně přitom soudu doložila listiny, které měl žalovaný dle obsahu žádosti o úvěr při sjednávání smlouvy předložit. Soud k tomuto nicméně uvádí, že setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

18. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala údaje o majetkových poměrech žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem. Podle soudu nelze relevantně sestavit statistický model a provést dostačující analýzu finančního rozpočtu bez náležitě ověřených vstupních dat pocházejících přímo od žadatele. Posouzení úvěruschopnosti totiž předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele a tuto činnost není možno obcházet používáním statistických údajů.

19. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala majetkového – výdajové poměry žalovaného. Nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 5 900 Kč a zbývá mu tak uhradit 14 100 Kč.

20. Soud dále vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 17. 7. 2025, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 1. 8. 2025. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení od 2. 8. 2025 do zaplacení, a to v zákonné sazbě 11,5 % ročně platné ke dni vzniku prodlení žalovaného.

21. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaný nebyl v prodlení a ohledně částky a sazby, s níž nebyl v prodlení), pročež ji soud zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II. tohoto rozsudku.

22. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky; navíc žalovaný byl v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.