27 C 263/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 501,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 500 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 11 001,3 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 243,74 Kč, úroku ve výši 18,23 % ročně z částky 12 219,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 883,82 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 219,39 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 719,39 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 19 501,30 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 29. 4. 2022 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalované. Jejich pravdivost žalovaná potvrdila podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčela podstatné údaje, mohla by se pokusit o spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně nemá k dispozici kopii dokladů poskytnutých žalovanou, nicméně je zcela dostačující, že věřitelka měla k dispozici listiny týkající se majetkových poměrů klienta ke dni sepsání smlouvy, tyto nemusí uschovávat. U nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě této smlouvy žalovaná obdržela peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, za což zavázala kromě jistiny zaplatit úrok ve výši 6 530 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku 3 227 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení, a to vše v 45 týdenních splátkách po 584 Kč do 10. 3. 2023. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila toliko 6 500 Kč, žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 12 219,39 Kč a poplatek v částce 7 281,91 Kč. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 243,74 Kč z dlužné jistiny za dobu od 11. 3. 2023 do 27. 9. 2023, úroků ve výši 18,23 % ročně z jistiny 12 219,39 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 883,82, Kč z jistiny za dobu od 23. 9. 2022 do 27. 9. 2023 a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 219,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, a žalovanou byla dne 29. 4. 2022 podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 11 257 Kč (sestávajícím z pevného úroku ve výši 6 530 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 227 Kč) splatit v pravidelných 45 týdenních splátkách ve výši 584 Kč (poslední splátka činila 561 Kč). Zápůjční úroková sazba byla stanovena na 18,23 % ročně. Z předložené tabulky umoření plyne, že žalované byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy. Na svůj dluh uhradila celkem 6 500 Kč, naposledy hradila dne 15. 9. 2022.

4. Ze zákaznické karty ze dne 29. 4. 2022 soud zjistil, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že je vdova, má učňovské vzdělání, žije v nájmu a vyživuje dvě osoby. Zdroj příjmu představoval vdovský důchod ve výši 10 585 Kč, čisté měsíční příjmy domácnosti činily 29 200 Kč. Její odhadované měsíční výdaje představovala částka 4 000 Kč. Žalovaná nehradila žádné další splátky právní předchůdkyni žalobkyně ani dalším věřitelům. Dle zákaznické karty měla žalovaná předložit výpisy z bankovního účtu za období únor, březen a duben 2022, přičemž bankovní účet neměl být veden na jméno žadatelky, a dále výměr důchodu za leden 2022.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným dne 27. 10. 2023. Žalovaná v něm byla současně vyzvána k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaná byla následně vyzvána k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 4. 2024 předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2023, odeslanou jí téhož dne.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru, která svým obsahem odpovídá smlouvě o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z. Na základě této smlouvy žalovaná obdržela v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 15 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., která je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

12. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaná sjednala z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Z konstantní judikatury vztahující se k zákonu č. 257/2016 Sb., ve znění účinném v době sjednání posuzované smlouvy, tj. ve znění účinném do 28. 5. 2022, plyne, že pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

13. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovanou sdělených informací. Co se týče této samotné listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má zákonem dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a poskytovatel spotřebitelského úvěru se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Jak kupř. konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, „(s)oučástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“15. Žalobkyně soudu sdělila, že ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici kopie dokladů, které žalovaná měla předložit (i dle údajů v zákaznické kartě) při sjednávání smlouvy, s tím, že zájemci o spotřebitelský úvěr dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. je přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Soud tedy nemá za prokázané to, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala s odbornou péčí a že zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalované, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalované, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Soud proto předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, a žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak měla vůči žalované od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Žalovaná tedy měla vrátit poskytnutou částku 15 000 Kč, z níž již uhradila 6 500 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží z titulu bezdůvodného obohacení jistinu ve výši 8 500 Kč.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K vrácení jistiny – bezdůvodného obohacení – ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy byla žalovaná vyzvána dopisem odeslaným dne 27. 10. 2023. V souladu s § 573 o. z. platí, že zásilka byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 1. 11. 2023. Žalovaná byla vyzvána k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do 13. 11. 2023. Žalobkyni tedy vznikl nárok na úhradu úroku z prodlení z přisouzené částky 8 500 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení v zákonné sazbě 15 % ročně dle vzniku prodlení žalované, v souladu s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako desetidenní lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní ve výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalované, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy její aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

20. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy co do částky jdoucí nad rámec dlužné jistiny, co do smluvních úroků a úroků z prodlení ohledně částky a doby, kdy žalovaná v prodlení nebyla) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatných smluv.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, a to včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na to, že v řízení byla zcela zjevně úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.