27 C 264/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 563,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 500 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 10 063,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 418,27 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 822,37 Kč, úroku ve výši 27,48 % ročně z částky 4 764,1 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 18,34 % ročně z částky 3 516,89 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 942,3 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 593,45 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 764,1 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 516,89 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 780,99 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 13 563,56 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Ta před sjednáním obou smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně nemá k dispozici kopii dokladů poskytnutých žalovaných, nicméně je zcela dostačující, že věřitelka měla k dispozici listiny týkající se majetkových poměrů klienta ke dni sepsání smlouvy, tyto nemusí uschovávat. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. U nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů.

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 10. 2021 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit částku ve výši 5 166 Kč, která sestává z úroku ve výši 2 547 Kč (sazba 27,48 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 119 Kč, a to vše v 45 týdenních splátkách po 249 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na svůj dluh totiž uhradil jen 3 016 Kč. Žalobkyni tak nadále dluží na jistině částku 4 764,10 Kč a poplatek ve výši 3 190,83 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 418,27 Kč (úrok ve výši 27,48 % ročně z částky 4 764,10 Kč od 3. 9. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 942,30 Kč (úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 764,10 Kč od 30. 1. 2022 do 27. 9. 2023) a dále úroků ve výši 27,48 % ročně a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně, a to vždy z částky 4 764,10 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 8. 2021 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit částku ve výši 5 166 Kč, která sestává z úroku ve výši 2 547 Kč (sazba 27,48 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 119 Kč, a to vše v 45 týdenních splátkách po 249 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na svůj dluh totiž uhradil jen 5 484 Kč. Žalobkyni tak nadále dluží na jistině částku 3 516,89 Kč a poplatek ve výši 2 091,74 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 822,37 Kč (úrok ve výši 18,34 % ročně z částky 3 516,89 Kč od 26. 6. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 593,45 Kč (úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 516,89 Kč od 29. 4. 2022 do 27. 9. 2023) a dále úroků ve výši 18,34 % ročně a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně, a to vždy z částky 3 516,89 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to č. , hodnota, dne 14. 8. 2021 a č. , hodnota, dne 22. 10. 2021, na základě kterých se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout vždy částku 6 000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal v obou případech splatit spolu s poplatkem ve výši 5 166 Kč, který představuje úrok ve výši 2 547 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 27,48 % v případě smlouvy č. , hodnota, a ve výši 18,34 % v případě smlouvy č. , hodnota, ), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 119 Kč, a to vše v 45 týdenních splátkách po 249 Kč (poslední splátka činila 210 Kč).

6. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka z titulu smlouvy č. , hodnota, poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně 5 484 Kč. Zápůjčka z titulu smlouvy č. , hodnota, byla žalovanému rovněž poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně 3 016 Kč.

7. Ze zákaznické karty ze dne 14. 8. 2021 ve vztahu ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, žije s rodiči, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 21 121 Kč, čisté měsíční příjmy domácnosti byly 20 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovala částka 2 000 Kč. Žalovaný nehradil hradil žádné další splátky právní předchůdkyni žalobkyně ani dalším věřitelům. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky.

8. Ze zákaznické karty ze dne 22. 10. 2021 ve vztahu ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, žije ve vlastním ubytování, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 29 400 Kč, čisté měsíční příjmy domácnosti byly 20 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 3 000 Kč. Žalovaný hradil právní předchůdkyni žalobkyně splátky ve výši 1 096 Kč, uvedl, že nemá sjednánu zápůjčku u jiné společnosti. Dle zákaznické karty měl právní předchůdkyni žalobkyně doložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu a výpisy z bankovního účtu.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným dne 27. 10. 2023. Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dlužných částek nejpozději do 12. 4. 2024 předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2023, odeslanou mu dne 2. 4. 202410. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které svým obsahem odpovídají smlouvě o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z., a to smlouvu č. , hodnota, dne 14. 8. 2021 a smlouvu č. , hodnota, dne 22. 10. 2021. Na základě obou smluv žalovaný obdržel v hotovosti vždy částku 6 000 Kč, celkem tedy 12 000 Kč. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., která je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Z konstantní judikatury vztahující se ke znění zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném v době sjednání posuzovaných smluv, tj. ve znění účinném do 28. 5. 2022, plyne, že pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

17. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má zákonem dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a poskytovatel spotřebitelského úvěru se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Jak kupř. konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, „(s)oučástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“19. Žalobkyně soudu sdělila, že ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici kopie dokladů, které žalovaný měl předložit při sjednávání smlouvy, s tím, že zájemci o spotřebitelský úvěr dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. je přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Nezávisle na tom, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů, nelze odhlédnout ani od toho, že ze zákaznických karet neplyne, že by žalovaný předkládal jakékoliv dokumenty dokládající jeho výdajovou stránku.

20. Soud tedy nemá za prokázané to, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala s odbornou péčí a že zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Soud proto obě smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatné, a žalobkyně, na kterou byly pohledávky postoupeny, tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Na základě smlouvy č. , hodnota, měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 6 000 Kč, z níž již uhradil 5 484 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží jistinu ve výši 516 Kč. Na základě smlouvy č. , hodnota, měl žalovaný vrátit rovněž poskytnutou částku 6 000 Kč, z níž již uhradil 3 016 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží z titulu uvedené smlouvy jistinu ve výši 2 984 Kč. Celkem je tak žalovaný povinen žalobkyni uhradit z titulu bezdůvodného obohacení celkem 3 500 Kč.

22. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K vrácení jistiny – bezdůvodného obohacení – ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 27. 10. 2023. V souladu s § 573 o. z. pak platí, že zásilka byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 1. 11. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do 13. 11. 2023. Žalobkyni tedy vznikl nárok na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z přisouzené částky 3 500 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení a v žalobkyní požadované výši 11,75 % ročně dle vzniku prodlení žalovaného, v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako desetidenní lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní ve výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

24. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy co do částky jdoucí nad rámec dlužné jistiny, co do smluvních úroků a úroků z prodlení ohledně částky a doby, kdy žalovaný v prodlení nebyl) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatných smluv.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, a to včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.