27 C 28/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného t. č. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 41 610,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 040 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 33 570,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 110,66 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 015,41 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 16 337,17 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 886,57 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 846,57 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 610,21 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela dne 10. 11. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací sdělených žalovaným a jím poskytnutých dokladů - pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného. Podle žalobkyně postačí, má-li poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 1 268 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12 250 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 462 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 4 500 Kč. Celkovou částku 46 480 Kč se zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 462 Kč. Žalovaný ovšem na svůj dluh uhradil toliko 16 960 Kč. Tím věřitelce vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 16 337,17 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 549,4 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 515 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 225,58 Kč a úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 892,86 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 090,20 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 110,66 Kč za dobu od 11. 1. 2023 do 11. 7. 2023, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 2 015,41 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 16 337,17 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 886,57 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, s trvalým pobytem na Slovensku, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný v době zahájení řízení měl evidovaný pobyt na území České republiky anebo se zde fakticky zdržoval. Čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, Brusel I bis, definuje obecné pravidlo mezinárodní příslušnosti založené na bydlišti žalovaného, které může žalobce při podání žaloby využít vždy (vyjma případů výlučné příslušnosti v oddíle 6 Nařízení). Výjimku z obecné příslušnosti představuje čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení vztahující se ke sporům vzniklých ze smluv o poskytování služeb; v takovém případě lze vést řízení v členském státě dle místa, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V posuzované věci si žalovaný sjednal finanční službu v České republice, ve smlouvě uvedl jako svoji doručovací adresu i adresu výběru splátek adresu v okrese Hodonín, prostředky byly žalovanému poskytnuty v české měně a v České republice, což dle soudu svědčí tomu, že smlouva byla uzavřena za účelem uspokojování finančních potřeb žalovaného na území České republiky. Posuzovaná smlouva tedy vykazuje užší spojení se státem sídla žalobkyně než s aktuálním bydlištěm žalovaného. Vedle toho žalobkyně využila možnosti zahájit řízení u soudu příslušného dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení (tzv. příslušnost daná na výběr), pročež je zvolený nadepsaný soud příslušný (pravomocný) k projednání a rozhodnutí věci. Rozhodným právem je právo české dle čl. 4 bod 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, Řím I, podle kterého se smlouva o poskytování služeb řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Podle čl. 12 bod 1 písm. e) daného nařízení právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí i důsledky neplatnosti smlouvy.

4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav.

5. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 10. 11. 2021 podepsána smlouva o úvěru č. č. , hodnota, , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 25 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 21 480 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku v pevné výši 1 268 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 3 462 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 500 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 8 %.

6. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 16 960 Kč v sedmi splátkách, naposledy hradil dne 18. 5. 2022.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz také seznam postoupených pohledávek), což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 8. 2023.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 45 941,61 Kč nejpozději do 16. 11. 2023. Výzva byla žalovanému odeslána dle podacího lístku dne 2. 11. 2023.

9. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 10. 11. 2021. Žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti a bydlí v nájmu. Byl zaměstnán na dobu určitou do 31. 8. 2022 s příjmem 18 983 Kč, jeho výdaje sestávaly z nákladů na bydlení a energie v částce 3 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 860 Kč a dále na telefon v částce 200 Kč. Jiné půjčky nesplácel. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 11 923 Kč. Dle této žádosti měl žalovaný předložit výplatní pásky, pracovní smlouvu a občanský průkaz.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný obdržel v hotovosti částku 25 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

17. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona, pročež se jí poskytovatel nemůže zprostit jen tím, že smluvní vztah nepokládá za rizikový nebo, že se mu z informací od spotřebitele jeví, že spotřebitelský úvěr bude řádně splacen.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v žádosti o úvěr s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. K tomu soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.

20. Žalobkyně sice vyložila, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, nicméně v tomto směru předložila pouze žádost o úvěr žalovaného, kterou však nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné pravdivost údajů tvrzených žalovaným posoudit a ověřit si, že tam uvedené údaje jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Z již řečeného plyne, že bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího současně vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Porušení povinnosti poctivého jednání klienta při uzavírání úvěrové smlouvy nemůže mít za následek zánik či oslabení povinnosti zákonem uložené poskytovateli úvěru ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. V tomto směru žalobkyně poukazovala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

22. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 12 Co 367/2020, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala údaje o majetkových poměrech žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem. Podle soudu nelze relevantně sestavit statistický model a provést dostačující analýzu finančního rozpočtu bez náležitě ověřených vstupních dat pocházejících přímo od žadatele.

23. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala majetkového poměry žalovaného, a to ani jeho příjmy ani jeho výdaje. Nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 16 960 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 8 040 Kč.

24. Soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 2. 11. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 16. 11. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení od 17. 11. 2023 do zaplacení.

25. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaný nebyl v prodlení a ohledně částky, s níž nebyl v prodlení) a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

26. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.