27 C 48/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 4. 2019 do 3. 3. 2020 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 2. 2018 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 12 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 4. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 2. 2018 do zaplacení. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 27. 2. 2018 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Současně se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně předmětnou částku s příslušenstvím ve 14 splátkách do 27. 4. 2019. Žalovaná však své povinnosti platit splátky nesplnila. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na společnost [právnická osoba] a následně Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] na žalobkyni. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když současně byla provedena lustrace žalované v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a o.s.ř.

4. Z důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti.

5. Na základě žádosti o úvěr ze dne 27. 2. 2018 byla mezi žalovanou a společností [právnická osoba] podepsána Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 27. 2. 2018, na základě které byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutým úvěrem měla žalovaná uhradit předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši 1 155 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 400 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 097 Kč a poplatek za inkaso splátek v hotovosti ve výši 2 160 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 558 Kč. V odstavci Splatnost, úrok a RPSN úvěru bylo ujednáno, že zápůjční úroková sazba činí 15 % ročně. Součástí smlouvy bylo ujednání o zpracování osobních údajů, informace pro spotřebitele a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde bylo uvedeno, že RPSN činí 252,65 %. Formulář byl žalovanou podepsán. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnána s příjmem 12 100 Kč měsíčně, její celkové měsíční výdaje činí 7 410 Kč (6 910 Kč bydlení a energie, 500 Kč doprava, jídlo, osobní náklady), bydlí u rodičů, má dosažené základní vzdělání. K žádosti měly být doloženy výplatní pásky (tyto soudu nebyly předloženy). Současně bylo doloženo čestné prohlášení žalované ze dne 27. 2. 2018, ve kterém uvedla, že bydlí u rodičů na specifikované adrese. Dále byla doložena pracovní smlouva žalované ze dne 14. 11. 2016. Mzda žalované byla stanovena měsíčním tarifem ve výši 15 000 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost [právnická osoba] Tato skutečnost byla žalované oznámena přípisem ze dne 10. 10. 2022. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na současnou žalobkyni.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020, která byla žalované odeslána téhož dne, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby dlužnou částku ihned uhradila. Dále byla žalované odeslána předžalobní výzva ze dne 10. 10. 2022, ve které byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen„ o. z.“). Dle § 2395 o. z., se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.

14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a rovněž i dosavadní dluhové zatížení klienta. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, které představují zpravidla nejvyšší a současně pravidelnou výdajovou položku, kterou nelze v zásadě dle potřeby snížit, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování tzv. bonity z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované. Takto zjistila výši jejího měsíčního čistého příjmu, při zohlednění životního minima žalované a s ní společně posuzovaných osob a jejích měsíčních závazků. Žalovanou byla lustrována v interním systému původní věřitelky, v insolvenčním a živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí.

16. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila žádost o úvěr s údaji poskytnutými žalovanou (příjmy ve výši 12 100 Kč, náklady na bydlení ve výši 6 910 Kč, výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady pak v částce 500 Kč měsíčně, dále uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a bezdětná), čestné prohlášení, podle kterého žalovaná bydlí u rodičů v [obec], pracovní smlouvu s místem výkonu práce v [obec] a se mzdou stanovenou měsíčním tarifem ve výši 15 000 Kč.

17. Soud předesílá, že poskytovatel úvěru se nemůže spoléhat na pouhé prohlášení dlužníka, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jeho majetkových poměrech. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem.

18. Pokud jde o příjmy žalované, žalobkyně měla k dispozici pracovní smlouvu, ze které vyplývá, že mzda žalované byla stanovena měsíčním tarifem ve výši 15 000 Kč, podle žádosti o úvěr žalovaná předložila výplatní pásky, ty ovšem žalobkyně soudu nedoložila a soudu tak není zřejmé, jaká mzda byla žalované reálně vyplácena. Žalobkyně nepředložila ani jednotlivé výstupy z jí poukazovaných databází. Co se týče výdajů žalované, žalobkyně nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné ověřit, že původní věřitelka disponovala informacemi o výdajích žalované a dále, že údaje tvrzené žalovanou jsou správné a komplexní. Žalovaná prohlásila, že žije u rodičů v [obec], přičemž ale místo výběru splátek uvedla na jiné adrese v [obec], když současně sdělila, že na bydlení vynakládá 6 910 Kč měsíčně. Současně své náklady ostatní náklady vyčíslila částkou 500 Kč, a to při zohlednění skutečnosti, že místo výkonu práce je v [obec].

19. Soud tedy nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala a ověřovala majetkové poměry žalované a jejich věrohodnost. Nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohla splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalované právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka 12 000 Kč, z níž věřitelce neuhradila ničeho, a proto jí nadále dluží stále 12 000 Kč.

21. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 26. 2. 2020, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu, a to ihned. Postupem dle § 517 o. z. byla výzva žalované doručena dne 2. 3. 2020, neplnila-li žalovaná následujícího dne, od 4. 3. 2020 se ocitla v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to v jí požadované zákonné výši. Soud naopak zamítl žalobu co do požadavku na úroky z prodlení za dobu od 28. 4. 2019 do 3. 3. 2020.

22. Současně zamítl soud žalobu co do požadavku žalobkyně na úroky ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 28. 2. 2018 do zaplacení, když se jednalo o požadavek vyplývající z absolutně neplatné smlouvy. Nad rámec nutného odůvodnění soud poukazuje, že tento požadavek by nemohl být ani tak plně oprávněný. Žalovaná se na základě čl. II odst. 1 smlouvy o úvěru domáhala úvěru ve výši 15 % ročně ode dne následujícího po poskytnutí úvěru. Mimo to, že se ve smlouvě čl. II nenachází, když smlouva není číslovaná, pak nutno poukázat, že ve smlouvě byl na první straně sjednán pevný úrok ve výši 1 155 Kč. Ve smlouvě, v části nadepsané jako Povinnosti dlužníka je uvedeno, že nezaplatí-li dlužník jakoukoli splátku řádně a včas, ani ve 30denní lhůtě, od okamžiku, kdy byl věřitelem k jejímu uhrazení vyzván, pak celková výše spotřebitelského úvěru, úhrada za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěru se podle této smlouvy stávají splatnými. Dále je uvedeno, že stane-li se dluh předčasně splatný, je dlužník povinen společně s poskytnutými prostředky uhradit mimo jiné narostlý úrok. Soudu z ničeho neplyne, že by mezi účastníky bylo dohodnuto, že dlužná částka bude v případě, kdy žalovaná řádně nesplatí úvěr v dohodnutých splátkách do 27. 4. 2019, dále úročena právě ve výši 15 % ročně, a to ihned od poskytnutí úvěru. Pokud by tento nárok žalobkyně odvozovala z odstavce nadepsaného jako„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru“, nutno konstatovat, že uvedený článek pouze informuje o výši roční úrokové sazby v případě úvěrů splatných do 14 měsíců a rozhodně z něj nevyplývá, že by žalobkyně mohla po žalované v případě platnosti smlouvy žádat smluvní úrok již od prvního dne poskytnutí peněz, tedy před tím, než vůbec došlo k prodlení žalované či zesplatnění úvěru. Pohledem spotřebitele lze z termínu„ celkový úrok“ dovodit, že se jedná o celkovou sumu, která bude na úrocích požadována, bez ohledu na případné prodlení. Naopak,„ narostlý úrok“ je nejednoznačným termínem, který evokuje, že se v průběhu trvání smluvního vztahu postupně mění. Z ničeho spotřebiteli srozumitelně a jednoznačně neplyne, z jaké částky a za jaké období bude hrazen, a zejména, zda se„ překrývá“ s „ celkovým úrokem“, nebo se jedná o dva samostatné nároky.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalované ke dni vyhlášení rozhodnutí, a to včetně příslušenství, úhradu částky 26 654,47 Kč, přičemž jí soudem bylo přiznáno 15 952,36 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 60 % a z 40 % neúspěšná. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, žaloba včetně jejího doplnění, výzva). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí 2 000 Kč. Právní zástupkyně žalobkyně není plátkyní DPH. Žalobkyně má ovšem právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 20 % nákladů, tedy 400 Kč.

24. Soud aplikoval § 14b advokátního tarifu, když se ve věci jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát (sp. zn. 13 C 123/2023, 14 C 71/2023, 20 C 46/2023).