27 C 62/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 429,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 200 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 11 229,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 545,85 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 7 265,2 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 194,72 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 265,2 Kč od 29. 1. 2022 do 11. 3. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 065,2 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 429,56 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 26. 9. 2019, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Je zcela dostačující, že věřitelka měla k dispozici listiny týkající se majetkových poměrů klienta ke dni sepsání smlouvy, tyto si nemusí uschovávat. Na základě předmětné smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč v hotovosti, které se zavázal splatit společně s poplatkem ve výši 11 441 Kč, sestávajícím z úroku ve výši 2 325 Kč (sazba 29 % ročně), odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 284 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 832 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 408 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy na svůj dluh uhradil celkem 11 800 Kč. Žalobkyni tak nadále dluží jistinu ve výši 7 265,20 Kč a poplatek ve výši 5 164,36 Kč, celkem tedy 12 429,56 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 2 545,85 Kč (29% úrok z částky 7 265,20 Kč od 20. 11 .2020 do 28. 1. 2022), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 194,72 Kč (10% zákonný úrok z prodlení z částky 7 265,20 Kč od 16. 6. 2020 do 28. 1. 2022) a dále úroků ve výši 29 % ročně a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně, a to vždy z částky 7 265,20 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali dne 26. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 13 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 11 441 Kč, který představuje úrok ve výši 2 325 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 2840 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 832 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 408 Kč v hotovosti (poslední splátka činila 369 Kč). Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně částku v celkové výši 11 800 Kč.

4. Ze zákaznické karty ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí ve vlastním, je rozvedený, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na dobu neurčitou na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 20 433 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovaly částku 3 500 Kč a dále splácel splátky třetím osobám ve výši 6 400 Kč měsíčně. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výplatní pásky za červenec a srpen 2019.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 30. 1. 2022, odeslaným dne 24. 2. 2022. Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2022, odeslanou mu následujícího dne.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný při podpisu smlouvy obdržel v hotovosti částku 13 000 Kč.

12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

13. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků (žalovaný uvedl, že splácí i další závazky). Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně uspokojivým způsobem neprokázala, že by její právní předchůdkyně relevantně prověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Současně měla k dispozici doklady poskytnuté žalovaným. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona danou jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení s odkazem na jeho poctivost.

15. Žalobkyně soudu sdělila, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovaným s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Ačkoliv soud nezpochybňuje, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů, podstatné je, že ani ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný předkládal jakékoliv dokumenty dokládající jeho výdajovou stránku. Je nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud tedy nemá za prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala jednotlivé příjmy a zejména výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech jeho dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Nadto nebylo doloženo, že by byl žalovaný lustrován v registrech dlužníků.

16. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Na základě smlouvy měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 13 000 Kč, z níž uhradil celkem 11 800 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží jistinu ve výši 1 200 Kč.

17. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny – bezdůvodného obohacení – ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 24. 2. 2022. V souladu s § 573 o. z. pak platí, že „má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání,“ proto se má za to, že zásilka byla doručena žalovanému dne 1. 3. 2022. Žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do 11. 3. 2022. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky i vzhledem k tomu, že žalovaný byl, od doby poslední platby dne 8. 6. 2020 (jak plyne z tabulky umoření) vůči žalobkyni či soudu pasivní. Žalobkyni tedy vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z přisouzené částky 1 200 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení v zákonné výši 10 % ročně dle vzniku prodlení žalovaného, v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nároku žalobkyně soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, a to včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.