27 C 74/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 281 047,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 185 560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 185 560 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 95 487,6 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 380,54 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 281 047,6 Kč od 2. 8. 2024 do 13. 10. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 185 560 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 487,6 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 277 426,6, Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 6 353 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 281 047,60 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne 6. 1. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal platit splátky ve výši 4 441 Kč měsíčně a úrok z úvěru ve výši 10,99 % ročně. Úvěr byl vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Jelikož žalovaný nehradil ani přes výzvy banky splátky úvěru řádně a včas, banka využila svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 27. 4. 2024 zesplatnila. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 114 440 Kč a zůstal dlužen neuhrazený zůstatek úvěru ve výši 269 527,70 Kč, smluvní úrok ke dni 1. 8. 2024 ve výši 7 898,90 Kč, úrok z prodlení ke dni 1. 8. 2024 ve výši 10 380,54 Kč a poplatky za pojištění v částce 3 621 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení z částky 281 047,6 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a smluvní úrok ve výši 10,99 % ročně jednak z částky 269 527,7 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a jednak z částky 7 898,9 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení. Při prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z informací získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na sdělenou výši jeho příjmu 21 535 Kč byla jeho schopnost splácet úvěr vyhodnocena jako dostatečná. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné a toto stvrdil svým podpisem. Podle žalobkyně navíc stačilo, pokud měl věřitel listiny, z nichž vycházel, k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Stejně tak, neuvede-li žadatel měsíční platby domácnosti, může věřitel přikročit k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Žalovaný disponoval pravidelným příjmem ze zaměstnání a měl dostatečné prostředky ke splácení úvěru.

2. Žalovaný na jednání soudu uznal, že čerpal předmětnou půjčku, ale jeho finanční situace není dobrá, je schopen splácet jen 1 000 Kč měsíčně, do budoucna snad 3 000 Kč měsíčně. V danou dobu bydlel v , Anonymizováno, , za ubytování hradil v hotovosti 5 000 Kč měsíčně. Banka se jej ptala, kolik vydělává. Doložil občanský průkaz, potvrzení o výdělku, další doklady nepředkládal, a to ani ve vztahu k nákladům na bydlení. Peníze na bydlení získával i brigádně. V roce 2021 vynakládal na alkohol zhruba 6 000 Kč.

3. Soud na jednání provedl listinné důkazy, ze kterých soud zjistil následující skutečnosti.

4. Společnost , právnická osoba, . a žalovaný podepsali dne 6. 1. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 10,99 % ročně a poplatky, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 4 441 Kč. Součástí smlouvy byly , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Dle bodu 8.1, 8.2 smlouvy, v případě prodlení se splátkou úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo v případě prodlení s více než 2 splátkami, byla předchůdkyně žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit.

5. Žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč. V žádosti uvedl, že jeho měsíční příjem činí 21 535 Kč, hradí nájemné ve výši 4 000 Kč, nemá žádné splátky mimo banku ani žádné další ostatní pravidelné výdaje. Podle formuláře Posouzení úvěruschopnosti klienta žalovaný prohlásil, že jeho čistý měsíční příjem činí 21 535 Kč. Jelikož žalovaný uvedl údaje v nulové výši, banka vyšla z částky 8 521 Kč stanovené z dat sdělených žalovaným, z interních informací banky, ze statistických údajů a aktuálních údajů o životních a normativních nákladech na bydlení. Banka zjistila, že žalovaný u ní čerpal kontokorentní úvěr s limitem 20 000 Kč a orientační splátkou 600 Kč a dále osobní úvěr mimo banku se splátkou 2 999 Kč. Orientační výši splátek žalobkyně stanovila na 8 040 Kč měsíčně.

6. Žalobkyně doložila výpisy z účtu žalovaného v období od 1. 8. 2021 do 31. 1. 2022, z nichž soud ověřil jeho mzdu ve výši 19 662 Kč, 20 917 Kč, 23 103 Kč, 23 532 Kč, 24 856 Kč a 34 393 Kč. V srpnu 2021 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného minus 10 419,82 Kč, v září 2021 činil minus 18 107, 61 Kč, v říjnu 2021 činil zůstatek na účtu žalovaného minus 19 511,28 Kč, v listopadu 2021 činil zůstatek 39 965,15 Kč, přičemž v tomto měsíci žalovaný čerpal další kontokorent ve výši 58 000 Kč a v prosinci činil konečný zůstatek 16 592,30 Kč (na účet přišlo celkem 36 936 Kč a odešlo z něj 60 308,85 Kč.

7. Z podkladů „pre súdne konanie“ bylo zjištěno, že dne 6. 1 2022 byla žalovanému poskytnuta právní předchůdkyní žalobkyně částka 300 000 Kč. Žalovaný na splátky hradil naposledy dne 12. 1. 2024. Dluh žalovaného se ke dni 1. 8. 2024 skládal z jistiny 269 527,7 Kč, poplatků 3 621 Kč, kapitalizovaného úroku 7 898,9 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení 10 380,54 Kč.

8. Přípisem ze dne 26. 3. 2024 byl žalovaný upozorněn, že u něj banka eviduje dluh po splatnosti ve výši 16 203 Kč s tím, že pokud jej ve stanovené lhůtě neuhradí, přistoupí k zesplatnění úvěru. Úvěr byl z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek zesplatněn ke dni 27. 4. 2024, o čemž byl informován v dopise ze dne 28. 4. 2024. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně seznamu postoupených pohledávek a Dohody o úplatě ze dne , datum, ). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2024, odeslaným téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou ze dne 28. 9. 2024, a to do 13. 10. 2024. Výzva mu byla odeslána dne 30. 9. 2024.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že p oskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 1. 2022 podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně sjednaných úroků ve výši 10,99 % ročně a sjednaných poplatků. Ve smyslu § 1879 o. z. byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost dopadá na všechny poskytovatele spotřebitelského úvěru, tedy banky i nebankovní subjekty, a všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká (což ovšem není posuzovaný případ) nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k úrokům a poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak a dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Součástí odborné péče je i taková obezřetnost, která poskytovatele úvěru vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení ze strany žadatele.

18. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání skutečných příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Je nutné tedy zjistit nejenom reálné příjmy žadatele, ale i to jaké výdaje má na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či dalších závazků. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není proto dostačující. Žalobkyně poukázala, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl při sjednávání úvěru. Ten přitom v žádosti uvedl, že nesplácí žádné jiné závazky, což se ukázalo jako nepravdivá informace, stejně tak deklaroval nulové výdaje, což se soudu jeví jako nepravděpodobné, nevěrohodné a podhodnocené tvrzení, které zcela zjevně neodpovídalo výpisům z účtu žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se proto měla podrobněji zabývat strukturou výdajů žalovaného a neměla místo toho přistoupit k užití statistických údajů či ekonomických modelů. Soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele o a tuto kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů či užitím interním ekonomických modelů banky. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli úvěr sdělil, ověřit, respektive objektivně podložit. Údaje o životním minimu či jiné statistické údaje nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké další konkrétní výdaje má.

19. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným. Soud poukazuje, že prosté spoléhání se na takové prohlášení žadatele, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě a nemůže se jí zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Žalobkyně v tomto směru odkazovala na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. , spisová značka, , jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán, že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud ovšem trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít sám k dispozici podklady, z nichž poskytovatel vycházel. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. je přitom zákonnou povinností poskytovatele úvěru nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. K majetkové situaci žalovaného předcházející době sjednání kontokorentního úvěru žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu, z něhož vyplývá shora uvedená výše mzdy žalovaného. Žalovaný v daných obdobích rovněž čerpal kontokorentní úvěr, který však nelze započítávat do výše příjmů žalovaného. Ze samotných předložených podkladů neplyne, že by žalovaný předkládal poskytovateli úvěru jakékoliv doklady týkající se příjmů a výdajů, nad rámec těch, kterými sama disponovala, tj. výpisem z běžného účtu. Žalobkyně nedoložila, že by si její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala výdaje žalovaného, a to ani náklady spojené s obstaráváním jeho základních životních potřeb a zejména s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež nelze ani dle aktuální potřeby ihned snížit s tím, že tyto skutečnosti nelze mít prokázané ani z výpisů z běžného účtu předcházejícímu poskytnutí úvěru. Z výpisů z účtu žalovaného plyne, že jeho měsíční výdaje převyšovaly jeho příjmy ze zaměstnání. Právní předchůdkyně žalobkyně byla z tohoto důvodu povinna zvlášť obezřetně posoudit, zda je žalovaný schopen splátky spotřebitelského úvěru při jeho výdajích i celkovému zůstatku na účtu za každý měsíc řádně splatit. Žalovaný měl totiž hradit měsíčně splátku úvěru 4 441 Kč, s dalšími závazky měl orientačně splácet 8 040 Kč měsíčně. Dle zůstatků na účtu žalovaného nelze mít za prokázané, že by byl schopen splácet (orientačně) tisícové měsíční splátky.

21. Přestože tedy z dokladů, z nichž banka dle sdělení žalobkyně vycházela, spíše vyvstávají pochybnosti o majetkové situaci a zejména bonitě žalovaného, předchůdkyně žalobkyně tuto skutečnost žádným způsobem nereflektovala, nezachovala potřebnou a očekávatelnou dávku opatrnosti a nežádala od žalovaného další doklady k objasnění těchto rozporů či prokázání celkových poměrů žalovaného, ale prohlásila žalovaného za bonitního a poskytla mu úvěr v (poměrně) vysoké výši 300 000 Kč. Podle soudu tedy právní předchůdkyně žalobkyně nejednala s odbornou péčí. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalovanému byla poskytnuta částka 300 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 114 440 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 185 560 Kč.

22. Soud současně vyhověl žalobě i co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 30. 9. 2024, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – de facto vydání bezdůvodného obohacení do 13. 10. 2024. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení z dlužné přisouzené jistiny v zákonné sazbě ke dni vzniku prodlení žalovaného tj. 12,75 % ročně od 14. 10. 2024 do zaplacení.

23. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud výrokem II. žalobu zamítl co do částky 95 487,6 Kč, jdoucí nad rámec poskytnuté a dosud neuhrazené jistiny, smluvního úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 277 426,6, Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení po dobu, po kterou žalovaný nebyl v prodlení a ohledně částky, s níž nebyl v prodlení, tedy co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 10 380,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 281 047,6 Kč od 2. 8. 2024 do 13. 10. 2024, úroku z prodlení ve výši 2 % ročně (přesahující zákonnou sazbu úroku z prodlení) z částky 185 560 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 487,6 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni vyhlášení rozsudku (včetně požadovaného příslušenství) zaplacení částky 367 116,86 Kč, přičemž byla úspěšná co do částky 205 718,68 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 56 % úspěšná a z 44 % neúspěšná. Náklady řízení v dané věci představují zaplacený soudní poplatek ve výši 11 242 Kč a náklady právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve znění účinném ke dni započetí každého úkonu, sestávající z částky 9 460 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – žaloba včetně jejího doplnění a účast u jednání soudu) a z částky 4 730 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů za úkony učiněné do 31. 12. 2024, vždy po 300 Kč a jedné paušální náhrady za úkon učiněný po 1. 1. 2025, po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Soud žalobkyni nepřiznal samostatně odměnu za dvě písemná doplnění žaloby, neboť tato tvrzení mohla a měla být souhrnně již součástí samotné žaloby. Soud nepřiznal požadovanou odměnu ani za vyjádření nesouhlasu žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání, neboť takové podání nespadá pod úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1, 2, 3 a. t. Dohromady přiznal soud žalobkyni (včetně 21% DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů) náhradu nákladů řízení ve výši 52 939 Kč. Žalobkyně má ovšem právo pouze na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu, a proto jí přísluší náhrada odpovídající 12 % shora vyčíslených nákladů řízení, tedy částka 6 353 Kč.

25. Soud se dále zabýval žádostí žalovaného o možnost úhrady přisouzené částky ve splátkách ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., a to ve výši 1 000 Kč, příp. 3 000 Kč s tím, že má do budoucna příslib práce v zahraničí, bližší informace ovšem k tomuto na jednání nesdělil a nelze je tak mít za doložené. Žalobkyně byla ochotna přistoupit na splátky ve výši 10 000 Kč měsíčně. Soud po zvážení tvrzených majetkových poměrů žalovaného, po přihlédnutí k výši dluhu (přesahující 210 000 Kč), délce jeho trvání i premise, že závazek má být splátkami plně splacen v přiměřené a rozumné době, shledal, že by přistoupení na žalovaným navrhovanou výši splátek představovalo nepřiměřené znevýhodnění žalobkyně, po které nelze spravedlivě požadovat, aby „strpěla“ splácení přisouzené částky tímto způsobem a v této výši, jelikož takto by byl závazek, v návaznosti na výši splátek 1 000 Kč či 3 000 Kč splácen zhruba 6 až 18 let. Za situace, kdy žalovaný opakovaně vyloučil, že by byl schopen pravidelně hradit splátky ve vyšší hodnotě (např. v žalobkyní navrhované výši 10 000 Kč), pak z pohledu soudu nemělo opodstatnění stanovit plnění ve splátkách, neboť zde neexistuje žádná garance toho, že by byl žalovaný schopen přisouzenou částku tímto způsobem uhradit. Proto žádosti žalovaného nevyhověl a určil, ať je přisouzené plnění včetně nákladů řízení hrazeno v zákonné třídenní lhůtě.