27 C 78/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 14 104,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 804,24 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 589,26 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 804,24 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 711,4 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 10 804,24 Kč od 14.1.2025 do zaplaceníIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 660 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 104,90 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 4. 8. 2015, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč formou přečerpání účtu do záporného zůstatku. Následně doplnila, že žalovanému byl nejprve poskytnut dne 28. 2. 2002 limit kontokorentního úvěru ve výši 20 000 Kč, který byl následně poukazovanou smlouvou snížen na 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 18,9 % ročně a poplatky za související služby žalobkyně dle aktuálního ceníku, a to nejpozději do 3. 8. 2016. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto žalobkyně využila svého práva plynoucího ze smlouvy a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 2. 1. 2024 a pohledávku ze sporožirového účtu převedla na evidenční účet pohledávek č. , hodnota, . Dlužná částka sestávala z nepovoleného záporného zůstatku ve výši 10 804,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 157,50 Kč (ve výši 18,9 % ročně do 1. 1. 2024 Kč), kapitalizovaného úroku ve výši 1 500,50 Kč (ve výši 14,75 % ročně od 2. 1. 2024 do 13. 1. 2025 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 642,66 Kč (ve výši 14,75 % ročně do 13. 1. 2025). Žalobkyně dále požadovala jednak úrok ve výši 14,75 % ročně a jednak zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to vždy z částky 10 804,24 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení.

2. Soud předesílá, že ačkoliv žalovaný ve věci podal odpor, který neodůvodnil, soud ve věci neshledal naplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání postupem dle § 153a odst. 1 o. s. ř. Soud poukazuje, že pro tento postup se požaduje komplexnost či vyšší kvalita žalobních tvrzení, aby právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu. Žalobou je uplatňován nárok z titulu spotřebitelského úvěru, avšak v žalobě nebylo jakkoliv tvrzeno ani dokládáno příslušnými listinami, že uzavření smlouvy předcházelo zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, což je podmínka, jíž se soud musí zabývat z úřední povinnosti. S ohledem na nutnost ověření úvěruschopnosti žalovaného v projednávané věci, a to následnými výzvami soudu k doplnění žaloby, soud ve věci rozsudek pro uznání nevydal a pokračoval v řízení. Navíc, podle § 153a odst. 2 o. s. ř. platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), což je i posuzovaný případ. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru (zde pak při posuzování možnosti ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání).

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud z žalobkyní předložených listin zjistil následující skutkový stav.

5. Mezi účastníky byla dne 4. 8. 2015 sjednána Rámcová smlouva o finančních službách, kterou byla současně sjednána smlouva o účtu č. , č. účtu, a dále smlouva o kontokorentním úvěru na uvedeném účtu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Účastníci se současně dohodli na úrokové sazbě ve výši 18,9 % ročně a způsobu splácení. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do jednoho roku od čerpání. Dále se zavázal splatit další ceny za související služby dle ceníku. Dle bodu 3.2 a 3.3 smlouvy, v případě porušení podmínek ze strany žalovaného, měla žalobkyně právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný a požadovat smluvní úroky a úroky z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.

6. Dopisem ze dne 4. 11. 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že k uvedenému dni je jeho účet blokován exekucí a zároveň vykazuje dluh po splatnosti ve výši 429 Kč, který vznikl přečerpáním limitu kontokorentu. Pokud žalovaný nevyřeší exekuci a účet bude ke dni 31. 12. 2023 nadále vykazovat dluh po splatnosti, dojde k zesplatnění celého kontokorentu, jehož výše k uvedenému datu činila 10 429 Kč. Dopisem ze dne 3. 1. 2024, doručeným dle dodejky dne 12. 1. 2024, žalobkyně sdělila žalovanému, že z důvodu, že nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na účtu, byla dne 2. 1. 2024 pohledávka převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Ke dni převodu činila dlužná částka 10 987,57 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou ze dne 20. 8. 2024.

7. Z výpisu z „, Anonymizováno, “ plyne, že dlužný úvěr k 1. 1. 2024 činil 10 804,24 Kč, smluvní úrok 1 658 Kč, úrok z prodlení pak 1 642,66 Kč. Žalobkyně dále doložila seznam úroků od 1. 1. 2024 do 2. 1. 2025. Rovněž z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 1. 4. 2023 do 31. 1. 2024 plyne, že jeho konečný dluh činil 10 804,24 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2002 do 28. 2. 2002 plyne, že žalovaný obdržel mzdu ve výši 9 767 Kč a 11 283 Kč. Žalovaný měl od února 2002 sjednán k témuž účtu kontokorent do výše 20 000 Kč, orientační splátka v danou dobu činila 1 667 Kč. Žalobkyně dále předložila výpis z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2015, kde je zaznamenán kontokorent ve snížené výši 10 000 Kč. Čerpání i splácení žalovaného soud ověřil z výpisu z jeho účtu za dobu od 1. 8. 2015 do 31. 8. 2016.

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném ke dni sjednání posuzované smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podřazením zjištěného skutkového stavu pod shora citované zákonné ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. V dané věci se jedná o nárok žalobkyně vyplývající z jí tvrzeného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně měla na základě smlouvy o kontokorentním úvěru (o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) žalovanému poskytnout částku ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč formou přečerpání běžného účtu a v této smlouvě se dále měli účastníci dohodnout na úrocích a souvisejících poplatcích. Žalovanému byl kontokorent zjevně poskytnut již v roce 2002 a to do výše limitu 20 000 Kč. V daném období tehdy účinný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nestanovoval povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. bonitu klienta. Z žádných žalobkyní předložených podkladů soud ovšem nedovodil, že by žalovaná smlouva představovala pouhou změnu kontokorentu poskytovaného na účtu vedeného žalobkyní od r. 2002. Smlouvu ze dne 4. 8. 2015 proto posuzoval jako smlouvu „novou“, pročež se musel z úřední povinnosti zabývat tím, zda žalobkyně před sjednáním kontokorentního úvěru posuzovala majetkové poměry žalovaného dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých, do veřejné sociální sítě narušených rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr, či jiné služby již dříve. Již gramatickým a logickým výkladem shora citovaného ustanovení lze dovodit, že dostatečným posouzením úvěruschopnosti nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, ale rovněž je třeba majetkové poměry klienta řádně prověřit. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů, při zohlednění jeho (existujícího) dluhového zatížení. Obecně platí, že pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není dostačující pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele o úvěr a tuto kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů či užitím interním ekonomických modelů banky. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli sdělil, ověřit, respektive objektivně podložit.

12. Soud na základě tvrzení žalobkyně a jí předložených podkladů nemá za doložené, že by před poskytnutím spotřebitelského úvěru v roce 2015 řádně zkoumala schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr a ani, že by ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně sice doložila výpis z účtu žalovaného z ledna a února 2002, na který mu byla poukázána mzda 9 767 Kč a 11 283 Kč, jedná se však o vysoce neaktuální údaj, z něhož nelze vycházet při sjednávání smlouvy dne 4. 8. 2015. Jiné doklady k posuzování úvěruschopnosti žalovaného v době předcházející sjednání smlouvy v r. 2015 ani přes opakované výzvy soudu nepředložila. Doložila toliko výpisy za dobu následující sjednání úvěru, které však nemohou sanovat postupy a zjištění, které měly být realizovány před zahájením čerpání úvěru. Disponovala-li žalobkyně výpisy z účtu žalovaného za období od března 2002 do července 2015, nebo jeho části, tyto soudu nepředložila, byť k tomu byla opakovaně vyzývána. Přitom právě výpis z účtu může zpravidla uspokojivě sloužit k ověření příjmů i výdajů žalovaného. Za situace, kdy žalobkyně nedoložila žádné aktuální a konkrétní informace o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a nepředložila k tomu žádné doklady od žalovaného nebo ze svých interních zdrojů, nelze než uzavřít, že v dané věci se uplatní domněnka ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle které „není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, pročež je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná v souladu s § 588 o. z., který stanovuje, že „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek“. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému v rámci čerpání kontokorentu vznikl záporný zůstatek ve výši 10 804,24 Kč. Takto poskytnuté peněžní prostředky je žalovaný povinen vydat žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (srov. §§ 2991, 2993 o. z.).

13. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, do kterého byl dlužník povinen plnit na základě výzvy. Žalobkyně doručenkou doložila, že vyzvala žalovaného k neprodlenému zaplacení částky 10 804,24 Kč ve výzvě ze dne 3. 1. 2024, kterou žalovaný převzal dne 12. 1. 2024. Měl-li žalovaný povinnost plnit podle § 1958 odst. 2 o. z. neprodleně, mělo se tak stát dne 15. 1. 2024 (za použití § 607 o. z., dle kterého, připadne-li poslední den lhůty na víkend, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující), pročež se do prodlení dostal následujícího dne, tj. 16. 1. 2024. Teprve od posledně uvedeného data mohla žalobkyně požadovat po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to v zákonné sazbě 14,75 % ročně ke dni vzniku prodlení žalovaného odvozeného od zesplatnění úvěru (jeho převedení na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků). Zákonný úrok z prodlení z požadované částky 10 804,24 Kč v období od 16. 1. 2024 do 13. 1. 2025 činí 1 589,26 Kč. Dále je oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z přisouzené částky od 14. 1. 2025 do zaplacení.

14. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na kapitalizované úroky ve výši 157,50 Kč, 1 500,50 Kč a ve výši 14,75 % ročně z částky 10 804,24 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení a dále co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 53,4 Kč, tedy v rozsahu přesahujícím oprávněný nárok z původně požadované částky 1 642,66 Kč, soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozhodnutí, neboť se jednalo o požadavek z absolutně neplatné smlouvy.

15. Žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a náleží jí tedy v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (včetně kapitalizovaného příslušenství) zaplacení částky 16 034,72 Kč, přičemž byla úspěšná co do částky 13 358,41 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 83 % a ze 17 % neúspěšná. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a dále a náklady řízení uplatněnými v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (sepis předžalobní výzvy k plnění a žaloby; za doplnění žaloby soud odměnu žalobkyni nepřiznal, jelikož tam uvedená tvrzení měla být součástí samotné žaloby a měla sloužit k unesení břemene tvrzení žalobkyně). V řízení bylo rozhodováno o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech (viz řízení vedená u tohoto soudu pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Celkem tedy náklady řízení činí 1 000 Kč. Žalobkyně má ovšem právo na odměnu ve výši odpovídají procentuálnímu rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu, tedy 66 %, pročež má tedy nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 660 Kč.

16. Jelikož to účastníky nebylo navrhováno a soud sám pro jiný postup neshledal důvody, lhůta k úhradě nákladů řízení byla uložena jako zákonná třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.