28 C 146/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 16 180 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 180 Kč od 21. 10. 2023 do 23. 7. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 180 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 16 180 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovanou dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytla částku 10 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázaly splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč do 20. 10. 2023. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací osoby žalované v externích registrech (databáze neplatných dokladů , právnická osoba, , ISIR), dále provedla telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalované, zkontrolovala platební historii žalované ve vztahu k závazkům vůči žalobkyni. Aktuální finanční situaci žalované pak žalobkyně posoudila dle podkladů vyplněných žalovanou (čestné prohlášení) a dle lokality žalované, kdy žalobkyně uplatnila znalosti „z terénu“ získané obchodního zástupce, který žije v dané oblasti, a konečně zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté v kartě klienta. Žalovaná uhradila na pohledávku žalobkyně pouze částku 2 000 Kč a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 16 180 Kč od 21. 10. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit ve lhůtě 60 týdnů spolu s úrokem ve výši 1 980 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky je Smlouvě o spotřebitelském úvěru, které žalobkyně taktéž soudu předložila. Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly shrnuty všechny podmínky, za nichž byl úvěr poskytnut.

4. V evidenční kartě klienta je ohledně osoby žalované uvedeno, že ke dni uzavírání smlouvy o úvěru byla svobodná, bez vyživovacích povinností, s učňovským vzděláním, zaměstnaná na plný úvazek na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 19 939 Kč. Dále zde bylo uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, nevlastní žádné nemovité věci ani osobní vůz a dosud neměla u žalobkyně sjednán žádný úvěr. Výdaje žalované na bydlení byly vyčísleny částkou 4 872 Kč a splátky nebankovních závazků činili měsíčně 5 584 Kč. Disponibilní zůstatek žalované tak činil 4 863 Kč. Z platební historie plynou platby učiněné žalovanou v souhrnné výši 2 000 Kč.

5. Předžalobní výzvou ze dne 11. 7. 2024, která byla odeslána dle podacího archu téhož dne, byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 26. 8. 2022) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, lustrací v externích systémech, dále telefonickou kontrolou zaměstnavatele žalované, kontrolou platební historie žalované ve vztahu k závazkům vůči žalobkyni. Aktuální finanční situaci žalované pak žalobkyně posoudila dle podkladů vyplněných žalovanou (čestné prohlášení) a dle lokality žalované, kdy žalobkyně uplatnila znalosti „z terénu“ získané obchodního zástupce, který žije v dané oblasti, a konečně zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté v kartě klienta.

16. Ke zkoumání příjmů žalované nedoložila žalobkyně ničeho. Pokud je v zákaznické kartě uvedeno, že příjem žalované byl posuzován na základě pracovní smlouvy a výplatní pásky, pak tyto dokumenty nebyly soudu předloženy. Zde soud připomíná povinnost poskytovatele úvěru stanovenou § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, a to uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, tak, aby byl poskytovatel úvěru schopen doložit, že splnil zákonnou povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. Žalobkyně však soudu žádné doklady, na základě nichž ověřovala příjem žalované, nepředložila. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila dílem s údaji od žalované a dílem s údaji „z terénu“, které jí poskytl její obchodní zástupce, jednotlivé položky však dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Statistický model (nebo znalost místních poměrů) pak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak statistický model (ani znalost místních poměrů) nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalované, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalovaná sama uvedla, že bydlí v nájmu, náklady žalované na bydlení tak byly snadno ověřitelné (např. z nájemní smlouvy). Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“19. Jelikož žalovaná na svůj dluh již žalobkyni uhradila částku 2 000 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 8 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 11. 7. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 7 dnů od doručení výzvy. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 16. 7. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta sedmi dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 7. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 7. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení.

20. Soud žalobu zamítl co do požadovaného souhrnného poplatku ve výši 8 180 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tuto položku nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 24. 7. 2024, a to pouze s částkou 8 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 180 Kč od 21. 10. 2023 do 23. 7. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 180 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.