28 C 152/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 10 186,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 532,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 532,63 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 654 Kč s úrokem ve výši 25,08 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do 21. 5. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 416,51 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 2 532,63 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 186,63 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 25. 1. 2016 smlouvu vydání kreditní karty č. , hodnota, , na základě níž žalovaný vyčerpal částku 12 355,40 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně dne 5. 9. 2023 úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný na úvěr celkem uhradil částku 9 822,77 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Dále byly kontrolovány bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 9 949,14 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvních poplatků ve výši 237,49 Kč, úroku ve výši 25,08 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 26. 1. 2016 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty EASY, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kreditní kartu s úvěrovým limitem 10 000 Kč (Návrh na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty EASY ze dne 25. 1. 2016, Akceptace Návrhu na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 26. 1. 2016). Ohledně osoby žalovaného bylo v návrhu na uzavření smlouvy uvedeno, že je ženatý, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v pronájmu, je zaměstnán jako manuální pracovník s čistým měsíčním příjmem ve výši 21 500 Kč a měsíčně splácí na úvěry částku 800 Kč. Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly shrnuty všechny informace o poskytovaném úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky, v jejichž článku 9 byla stanovena povinnost žalovaného platit právní předchůdkyni poplatky za bankovní služby dle ceníku. Žalobkyně předložila soudu Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby účinný od 1. 7. 2015 a účinný od 14. 11. 2022. Dále byly nedílnou součástí smlouvy i Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřila z občanského průkazu.

5. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, v němž jsou popsány obecné principy, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost svých klientů. Ohledně osoby žalovaného je zde uvedeno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval ve své žádosti ve výši 21 500 Kč, kdy tento příjem porovnala s výdaji a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. V Prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného brala v úvahu regionální náklady ve výši 6 834 Kč, deklarovaný příjem žalovaného ve výši 21 500 Kč, sumu měsíčních splátek žalovaného dle CBCB zprávy ve výši 875 Kč a sumu měsíčních splátek deklarovaných žalovaným v žádosti ve výši 800 Kč. Z výpisu lustrace CBL ze dne 25. 1. 2016 plyne, že ohledně žalovaného nebyla nalezena negativní informace.

6. Ze souhrnného výpisu z účtu Kreditní karty a z výpisů z kartového účtu za období od 2. 12. 2021 do 1. 9. 2023 je zřejmý průběh čerpání a splácení poskytnutého úvěru. Žalovaný celkem na tento úvěr uhradil částku 9 822,77 Kč.

7. Dopisem ze dne 7. 9. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku neplnění finančních závazků prohlašuje úvěr za splatný ke dni 5. 9. 2023; a vyzvala ho k okamžité úhradě celkové dlužné částky ve výši 11 786,63 Kč. Odeslání tohoto dopisu dne 7. 9. 2023 bylo doloženo přehledem podacích čísel.

8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, ., na společnost , Anonymizováno, jak vyplynulo z předložené rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 13. 12. 2023 včetně jejího dodatku ze dne 15. 2. 2024, ze smlouvy o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 26. 3.2024 a seznamu postupovaných pohledávek. Úplata za postoupení byla uhrazena (potvrzení úplaty). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisy ze dne 11. 4. 2024 a ze dne 12. 4. 2024, jejichž odeslání ve dnech 11. 4. 2024 a 12. 4. 2024 bylo doloženo přehledem podacích čísel. Následně další smlouvou o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 6. 4. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti , Anonymizováno, na žalobkyni, jak vyplynulo z předložené smlouvy a seznamu postupovaných pohledávek. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 14. 5. 2024, který byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo poštovním podacím archem.

9. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 14. 5. 2024 k úhradě dlužné částky ve výši 16 809,05 Kč do 7 dnů od odeslání výzvy. Tato výzva byla odeslána dne 14. 5. 2024, jak plyne z poštovního podacího archu.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smlouvy – 26. 1. 2016) dopadá úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný ve smlouvě vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je , Anonymizováno, , ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“13. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala zejména na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a dále na základě údajů, které zjistila v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v evidenci Ministerstva vnitra. Co se týče příjmů žalovaného, jejich ověření ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nebylo soudu nijak doloženo. Stran výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z regionálních nákladů a měsíčních splátek dosavadních závazků. Pokud jde o částku regionálních nákladů, jedná se pouze o statistický údaj a soud uzavírá, že nelze považovat za naplnění požadavku odborné péče, pokud právní předchůdkyně vycházela jen z těchto údajů bez jakékoliv snahy si reálné výdaje žalovaného vůbec zjistit a ověřit. Zmíněný institut může do jisté míry sloužit jako pomocný údaj, ale jeho existence rozhodně nesmí vést k rezignaci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na ověřování výdajů žadatelů o úvěr. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

17. Předmětnou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 355,40 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Jelikož žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 9 822,77 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 2 532,63 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 14. 5. 2024, jejíž odeslání žalovanému dne 14. 5. 2024 žalobkyně prokázala seznamem odeslaných předžalobních výzev. Žalovanému byla pro úhradu dluhu určena lhůta 7 dní od odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným (21. 5. 2024), ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 5. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Jelikož se žalovaný dostal do prodlení pouze s částí požadované jistiny, a to s částkou 2 532,63 Kč, úroky z prodlení běžely od prvního dne prodlení (22. 5. 2024) jen z této částky, a to ve výši zákonné sazby 14,75 % ročně.

19. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 7 416,51 Kč byla již uhrazena, na poplatky ve výši 237,49 Kč ani na úrok ve výši 25,08 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 5. 2024, a to pouze s částkou 2 532,63 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 949,14 Kč od 15. 3. 2024 do 21. 5. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 416,51 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 2 532,63 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.