28 C 157/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 4. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 37 500 Kč od 5. 9. 2024 do zaplacení a částky 1 000 Kč jakožto náklady spojené s uplatněním pohledávky, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , na základě které žalovaný obdržel částku 50 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 3. 2024, proto byl posléze celý dluh zesplatněn ke dni 21. 8. 2024. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 50 000 Kč, úroku z prodlení z této částky a smluvně sjednaných nákladů za upomínkování ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že před tím, než byl poskytnut úvěr, řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací v databázích ISIR, SOLUS, nebankovním registru REPI, AML a AML/CFT, výpisem z OR, kopii občanského průkazu, druhého dokladu totožnosti, předložením třech výplatních pásek, třech kompletních výpisu z bankovního účtu a interní databáze žalobkyně. Zjistila, že průměrný příjem žalovaného za poslední tři měsíce činil 27 196 Kč, náklady na bydlení 3 000 Kč a že nemá žádné úvěry. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě interního skóringového systému, který vyhodnocuje údaje žalované podle algoritmu, v němž jednotlivé parametry mají odlišné váhy. Žalovaný obdržel při posuzování úvěruschopnosti výsledné skóre „Vyšší bonita.“ Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 37 500 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 9. 2023 podepsána Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, . Žalovaný smlouvu dle autorizační doložky podepsal SMS kódem, který mu byl zaslán na mobilní telefon a on jej vložil do smluvního elektronického formuláře přes internet. Na základě dané smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostní úvěr ve 50 000 Kč, přičemž bylo sjednáno, že částka bude vyplacena na účet žalovaného a žalovaný se zavázal tuto částku společně s částkou 90 000 Kč představující úrok vrátit v pravidelných 12 měsíčních splátkách. Před poskytnutím úvěru žalovaný obdržel předsmluvní informace, v nichž byly shrnuty údaje o poskytovaném úvěru.

4. Před podpisem smlouvy žalovaný žalobkyni předložil kopii občanského průkazu, ten se nenacházel v databázi neplatných dokladů, a evropský průkaz zdravotního pojištění. Dále žalobkyně zkontrolovala databáze: ISIR (vedené insolvenční řízení bylo ke dni kontroly již skončeno), registr platebních informací (bez negativního záznamu), SOLUS (bez negativního záznamu) a obchodní rejstřík pro kontrolu zaměstnavatele žalovaného. Z předložených výpisů z účtu za období od května do července 2023 bylo zjištěno, že konečný stav účtu žalovaného na konci měsíce květen 2023 činil 734,71 Kč, na konci měsíce červen 2023 činil 103,63 Kč a na konci měsíce červenec 2023 pak činil 1 043,09 Kč, přičemž průměrný čistý příjem vyplacený žalovanému v těchto měsících čítal 30 471 Kč (do příjmu byla zahrnuta vyplacená mzda a také nemocenské a ošetřovné). Z výplatních pásek za období květen až červenec 2023 vyplynul průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 27 197 Kč. Z přílohy č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ soud zjistil, že žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaný je svobodný, bez vyživovacích povinností, má příjem 27 196 Kč a na bydlení vydá 3 000 Kč. Žádné jiné výdaje nebyly zohledněny. Žalobkyně tedy vycházela z toho, že žalovanému po zaplacení splátky sjednávaného úvěru ve výši 7 500 Kč zůstanou volné finanční prostředky ve výši 16 696 Kč.

5. Dne 4. 9. 2023 žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 50 000 Kč, kdy toto soud zjistil z listiny „Detail pohybu – Bezhotovostní platba.“ Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo ověřeno prostřednictvím tzv. autorizační platby, kdy z účtu žalovaného byla dne 1 9. 2023 žalobkyni odeslána platba ve výši 1 Kč (Detail pohybu – Bezhotovostní příjem).

6. Žalobkyně žalovanému zaslala upomínky ze dne 22. 4. 2023 a ze dne 5. 3. 2024. Upomínky byly odeslány na doručovací adresu žalovaného a rovněž na e-mailovou adresu žalovaného. Žalovaný však nadále nic neuhradil, a tak žalobkyně v souladu se smlouvu úvěr zesplatnila a zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 21. 8. 2024, která mu byla dle podacího lístku odeslána téhož dne a ve které vyzval žalovaného, aby dlužnou částku uhradil do 4. 9. 2024.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož §, Anonymizováno, 7 platí, že „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného SMS kódu ve webovém rozhraní žalobkyně poté, co byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím autorizační platby a předložením občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (tj. ke dni 1. 9. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně doložila tři výplatní pásky žalovaného a výpis z účtu žalovaného za tři měsíce, z nichž vyplynul průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 30 471 Kč. Z výpisů z účtů však také vyplynulo, že i přes relativně vysoký příjem žalovaného, byl konečný zůstatek na účtu ve všech měsících minimální (maximálně 1 043,09 Kč). Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila s údaji od žalovaného, přičemž tyto však dále nijak neověřovala. Žalovaný do svých výdajů zahrnul pouze výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Statistický model pak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak statistický model nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalobkyně ani nezkoumala, zda žalovaný bydlí ve vlastní nemovitosti či v nájmu, nebo například u svých rodičů či příbuzných, a jaký je případně jeho finanční podíl na domácnosti. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“22. Jelikož žalovaný na svůj dluh již žalobkyni uhradil částku 37 500 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 12 500 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 21. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že v této výzvě byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 4. 9. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“23. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy, soud ve zbývající části, tedy co do částky 37 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 37 500 Kč od 5. 9. 2023 do zaplacení a co do částky 1 000 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky, žalobu výrokem II. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný (žalobkyně požadovala přiznat částku 54 703 Kč – při vyčíslení byly úroky z prodlení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku – přičemž byla úspěšná pouze v částce 13 426 Kč, zatímco žalovaný tak byl úspěšný ohledně částky 41 277 Kč. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.