28 C 164/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 18 480 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 10 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 27. 11. 2023 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 27. 11. 2023 do 11. 7. 2024 a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 18 480 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě níž poskytla žalované 10 000 Kč na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 000 Kč splatit do 26. 11. 2023. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaná vyplnila formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinila vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaná zaškrtnutím příslušného řádku potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalované, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalované zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalované o jejich rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalované. Žalovaná však svému závazku řádně nedostála, když žalobkyni neuhradila ničeho. Žalobkyně pak požadovala po žalované vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 16 000 Kč ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 480 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 27. 11. 2023, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení, ve výši 15 % ročně.

2. Podáním ze dne 18. 2. 2025 vzala žalobkyně svůj žalobní návrh částečně zpět, a to co do požadavku na zaplacení poplatku ve výši 6 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 480 Kč, náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 27. 11. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. o zastavení části řízení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 19. 9. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 000 Kč. Dle článku 2.4 a 2.5 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a současně povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované dle sazebníku ve smlouvě. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalované byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s články 2.10. a 2.

11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalované ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaná byla ze stránek žalobkyně přesměrována na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadala údaje o své platební kartě a autorizovala provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně (všeobecné obchodní podmínky, výpis z běžného účtu). Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 19. 9. 2023 odeslala částku 10 000 Kč na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě.

6. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měla být žalovaná vyzvána upomínkami ze dne 23. 10. 2023, 3. 11. 2023, 22. 11. 2023 a 1. 12. 2023. Prokazatelně byla žalovaná k úhradě dluhu vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 2. 7. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 19. 9. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila a k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byl od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“17. Jelikož žalovaná na poskytnutou zápůjčku neuhradila ničeho, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 10 000 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 2. 7. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje následující domněnku doby dojití: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalované upomínka doručena dne 8. 7. 2024. Protože jí byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byla povinna úhradu provést do 11. 7. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 12. 7. 2024, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 27. 11. 2023 (15 % ročně), tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná sazba ke dni 12. 7. 2024. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 12. 7. 2024 do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně a ve zbytku požadovaného úroku z prodlení žalobu výrokem III. zamítl.

18. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo žalovaná, neboť byla v řízení převážně úspěšná (naproti tomu byla žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, když soud zohlednil i výši úroku z prodlení), a dále že žalobkyně zavinila, že řízení muselo být částečně zastaveno. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.