28 C 173/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 25 860 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 18 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 100 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 20. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 19. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 24. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 13. 10. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 18. 9. 2023 do 14. 7. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 900 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 25 860 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, se žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelské úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v prostředí uživatelského účtu vytvořeného žalované po provedené registraci. Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím verifikační platby. Podpis žalované byl nahrazen zadáním unikátního identifikačního kódu zaslaného na mobilní telefon žalované. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru. Vedle dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení úroku v kapitalizované výši 6 000 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou také zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 000 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení a dále smluvní pokuty v kapitalizované výši 4 860 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Podáním ze dne 16. 4. 2025, které bylo opraveno a doplněno podáním ze dne 23. 7. 2025, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 11 100 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 100 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná částku 11 100 Kč uhradila již před podáním žaloby. Dále žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky v souhrnné výši 7 000 Kč, neboť tuto částku žalovaná na svůj dluh uhradila po podání žaloby (dne 20. 9. 2024 uhradila částku 2 000 Kč, dne 25. 9. 2024 taktéž částku 2 000 Kč, dne 14. 10. 2024 taktéž částku 2 000 Kč a dne 15. 7. 2025 pak částku 1 000 Kč), přičemž tyto platby byly žalobkyní započteny na jistinu. Žalobkyně tak vzala žalobu zpět i co do úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 20. 9. 2024 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení.

4. Dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

5. S ohledem na uvedené soud rozhodl dle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že výrokem I. řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil.

6. Ve zbytku se soud žalobou věcně zabýval a za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., rozhodl bez nařízení jednání.

7. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně předložila soudu také Všeobecné obchodní podmínky. Totožnost žalované byla ověřena z kopie občanského průkazu a rodného listu. V žádosti o spotřebitelský úvěr je ohledně osoby žalované uvedeno, že je důchodce s měsíčním příjmem ve výši 19 019 Kč a měsíčními výdaji ve výši 8 000 Kč, přičemž bydlí ve vlastním domě bez hypotéky. Z výpisů z běžného účtu žalované č. , č. účtu, za období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 plyne, že žalovaná pobírala starobní a vdovský důchod ve výši 18 943 Kč měsíčně. Z potvrzení o provedené platbě plyne, že žalobkyně dne 14. 4. 2023 vyplatila na účet č. , č. účtu, částku 15 000 Kč, přičemž vlastnictví tohoto účtu žalovanou vyplynulo ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 4. 8. 2025. Dopisem ze dne 14. 9. 2023 oznámila žalobkyně žalované, že dne 14. 9. 2023 došlo k zesplatnění úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 8. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Z potvrzení o platbách plyne, že žalovaná na svůj dluh uhradila tyto platby: dne 20. 9. 2024 částku 2 000 Kč, dne 25. 9. 2024 částku 2 000 Kč, dne 14. 10. 2024 částku 2 000 Kč a konečně dne 15. 7. 2025 částku 1 000 Kč.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“10. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“11. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni , datum, ) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací a prohlášení žalované, že je schopna úvěr splácet. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně předložila výpisy z běžného účtu žalované za období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023, z nichž vyplynul měsíční příjem žalované ve výši 18 943 Kč. Naopak co se týká pravidelných měsíčních výdajů žalované, ty zůstaly zcela neověřeny. Pokud žalobkyně uváděla, že výdaje byly doloženy výpisem z účtu žalované, soud podotýká, že na výpisu z účtu je patrná pouze část měsíčních výdajů žalované, přičemž u některých není ani patrno, čeho se týkají. Zejména z výpisu z účtu nejsou seznatelné náklady žalované na bydlení, ačkoliv tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných a nelze je v případě potřeby významně snížit. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalované jí umožňují splácet poskytnutý úvěr. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“22. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalobkyně tak nemá nárok na požadovaný úrok ve výši 6 000 Kč ani na smluvní pokutu ve výši 4 860 Kč.

23. Žalovaná však již žalobkyni uhradila celkem částku 18 100 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna. Část jistiny ve výši 11 100 Kč byla žalovanou uhrazena ještě před podáním žaloby a, jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně pro tuto částku vzala žalobu zpět, a to včetně celého úroku z prodlení. Žaloba tak byla důvodně podána pouze co do části jistiny ve výši 3 900 Kč. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované s částí jistiny ve výši 3 900 Kč na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 7. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 12. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 15. 8. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 16. 8. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalovaná zbývající část dlužné jistiny ve výši 3 900 Kč postupně uhradila těmito platbami: platbou ve výši 2 000 Kč učiněnou dne 20. 9. 2024 a platbou ve výši 2 000 Kč učiněnou dne 25. 9. 2024. Žalobkyni tak náležel úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 900 Kč od 16. 8. 2024 do 20. 9. 2024 v kapitalizované výši 49 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 900 Kč od 21. 9. 2024 do 25. 9. 2024 v kapitalizované výši 3,31 Kč. Je tedy zřejmé, že platbou ze dne 25. 9. 2024 (ve výši 2 000 Kč) byla uhrazena nejenom zbývající dlužná část jistiny (1 900 Kč), ale také celý úrok z prodlení.

24. Soud tedy výrokem II. žalobu zamítl co částky ve výši 2 900 Kč – zde je nerozhodno, zda tato částka představovala dle žalobkyně část jistiny, neboť ta byla již zcela uhrazena, či část úroku, neboť na ten nemá žalobkyně nárok s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. Ze stejných důvodů soud zamítl taktéž požadavek žalobkyně na úrok z prodlení z této částky. Žaloba byla dále zamítnuta také co do smluvní pokuty ve výši 4 860 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak ani na tuto položku nevznikl nárok. Stran zbylých požadovaných úroků z prodlení (ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 19. 9. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 24. 9. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 9. 2023 do 13. 10. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 18. 9. 2023 do 14. 7. 2024) soud žalobu také zamítl, jelikož až do 15. 8. 2024 se žalovaná v prodlení nenacházela a za toto období tak žalobkyni nenáleží žádné úroky z prodlení, od data 16. 8. 2024 se žalovaná ocitla v prodlení pouze s částkou 3 900 Kč, která byla následně uhrazena (dne 25. 9. 2024), přičemž vzniklé úroky z prodlení byly ke dni rozhodnutí soudu již žalovanou uhrazeny a nelze je tudíž přiznat, a od data 26. 9. 2024 se žalovaná v prodlení nenacházela, protože celá dlužná částka již byla uhrazena.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly (žalobkyně byla z pohledu náhrady nákladů řízení úspěšná pouze co do části jistiny 3 900 Kč a úroků z prodlení v kapitalizované výši 52,31 Kč, neboť v této části byla žaloba podána důvodně a řízení bylo zastaveno pro chování žalované), přičemž ve zbylé části byla procesně úspěšná žalovaná (úspěch žalované tak činil 88 %, zatímco úspěch žalobkyně pouze 12 % - pro účely vyčíslení úspěchu a neúspěchu ve věci byly požadované úroky z prodlení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku).