28 C 186/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 41 828 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 644 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 700 Kč splatných vždy ke každému 28. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 31 601,11 Kč s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 012,34 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 41 828 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a poplatek za hotovostní úhradu splátek ve výši 3 600 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč nejpozději do , datum, . Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, což bylo zaznamenáno v žádosti o úvěr. Žalovaná pak výslovně prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 5 356 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 17 255,49 Kč na jistině, dále částku 14 572,51 Kč na souhrnném poplatku a částku 10 000 Kč na smluvní pokutě. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 929,47 Kč za období do , datum, , kapitalizovaný úrok ve výši 1 487,64 Kč za období od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 012,34 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že v době poskytnutí úvěru měla příjem ze zaměstnání a z důchodu, její výdaje na bydlení činily 5 000 Kč měsíčně. Částka 1 000 Kč měsíčně, která je uvedena v žádosti o úvěr jakožto náklady na bydlení, nesouhlasí.

3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 1 014 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 3 600 Kč (celková dlužná částka 37 184 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že v hotovosti obdržela celou částku úvěru. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednáno, že: „Pokud Dlužník nezaplatí jakoukoli splátku dle této Smlouvy řádně a včas, je povinen zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně v níž je Dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou lze Dlužníkovi uložit smluvní pokutu v max. výši 500 Kč.“ Tuto smlouvu se žalovanou sepsal pan , jméno FO, . Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaná uhradila celkem částku 5 356 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr ze dne , datum, . Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 10 428 Kč, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou. Dále měla žalovaná pobírat důchod ve výši 7 047 Kč měsíčně a rodičovský příspěvek, výživné ve výši 1 270 Kč měsíčně. Celkové měsíční příjmy žalované tak byly vyčísleny částkou 18 745 Kč. Měsíční výdaje žalované měly činit 1 000 Kč na bydlení a energie, 6 960 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, 1 634 Kč na srážky ze mzdy, výživné a 1 593 Kč na splátky stávajících půjček; celkem tak měsíční výdaje žalované byly vyčísleny částkou 11 187 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí u rodinného příslušníka, je vdaná a má jednu vyživovací povinnost. V seznamu dluhů žadatele je zde uveden věřitel , Anonymizováno, , kterému zbývalo doplatit 4 388 Kč.

6. Žalovaná byla zaměstnána u zaměstnavatele , právnická osoba, , od , datum, na dobu neurčitou, přičemž pracovní úvazek byl sjednán jako zkrácený – pracovní doba činila 4 hodiny za den (pracovní smlouva ze dne , datum, ). Z výplatních pásek bylo zjištěno, že čistá mzda žalované v měsíci dubnu 2022 činila 10 070 Kč, z čehož jí byla provedena exekuční srážka ve výši 1 515 Kč a v měsíci květnu 2022 pak čistá mzda žalované činila 10 785 Kč, z čehož jí byla prováděna exekuční srážka ve výši 1 753 Kč. Žalované byl přiznán od , datum, přídavek na dítě ve výši 1 270 Kč (oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne , datum, ). Z poštovních poukázek B je patrno, že žalované byl přídavek na dítě vyplacen za měsíce leden až květen 2022 ve výši 1 270 Kč měsíčně. Z oznámení ČSSZ ze dne , datum, vyplynulo, že žalovaná od června 2022 pobírala invalidní důchod druhého stupně ve výši 7 047 Kč; výplata invalidního důchodu byla doložena složenkou ze dne , datum, .

7. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve spojení se seznamem postoupených pohledávek na žalobkyni. Kupní cena za postoupení pohledávek byla uhrazena (potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne , datum, ). O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne , datum, .

8. Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 25. 9. 2024. Výzva byla odeslána dne 11. 9. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Žalovaná v rámci svého výslechu uvedla, že v době uzavření smlouvy o půjčce bydlela v domě své , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . O půjčku požádala pana , jméno FO, , kterého znala z dřívějška, neboť tento jí již jednu půjčku poskytl. Smlouva byla sepsána v jejím bydlišti, přičemž žalovaná předložila panu , jméno FO, pracovní smlouvu a důchodový výměr. Výdaje na bydlení nedokládala, neboť inkaso jí strhávala tchýně přímo z výplaty, která chodila na účet tchýně. Inkaso v době uzavření smlouvy o úvěru činilo asi 4 000 Kč. Jiné své výdaje žalovaná také nedokládala. Žádost o úvěr vyplňoval pan , jméno FO, , kterému žalovaná sdělila informace o příjmech. Výši výdajů mu sdělila pouze obecně. V době uzavření smlouvy žila s manželem, který pracoval načerno, jeho příjmy neznala. Výplatu jí tchýně předávala v obálce po odečtení inkasa. Část předchozí půjčky byla odečtena z nové půjčky, což bylo podle dohody s panem , jméno FO, . Parametry půjčky byly domluveny telefonicky předem, následně byla smlouva sepsána a peníze předány. Splátky hradila v hotovosti, dvě splátky přímo panu , jméno FO, , který jí vedl evidenci na kartičce. Po dvou splátkách již neměla na další úhrady, přestala komunikovat, a následně jí bylo sděleno, že věc již řeší jiná osoba. Manžel žalované odešel ze společné domácnosti v srpnu nebo září 2022. Výživné na syna, který jí byl svěřen do péče, hradil pouze první tři měsíce roku 2022. Od července 2024 bydlí žalovaná v azylovém domě. V době sjednávání úvěru měla srážky ze mzdy. Žalovaná vzhledem ke své finanční situaci požádala o splátky ve výši 700 Kč měsíčně.

10. Žalobkyně na jednání konaném dne 13. 6. 2025 po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) navrhla důkaz výslechem žalované, který byl soudem proveden (viz výše) a dále důkaz výslechem svědka , jméno FO, , adresa, . Žalobkyně však ani po opakovaných výzvách soudu nesdělila kontaktní údaje svědka ve lhůtě stanovené soudem, a to i přes poučení, že pokud tak neučiní, nebude jeho výslech moci být proveden. Na jednání soudu konaném dne 15. 8. 2025 pak zástupce žalobkyně sdělil, že požaduje pana , jméno FO, obeslat na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru (tedy do sídla právní předchůdkyně žalobkyně), avšak soud tento důkaz neprovedl jednak z důvodu, že nebyl řádně označen v soudem stanovené lhůtě, a zejména proto, že tento důkaz shledal nadbytečným. Svědek , jméno FO, měl být slyšen k průběhu uzavírání smlouvy o úvěru a k okolnostem vyplňování žádosti o úvěr. Avšak všechny listiny, které měly být podle žádosti o úvěr poskytnuty právní předchůdkyni žalobkyně (pracovní smlouva a výplatní pásky), byly již žalobkyní soudu předloženy, a skutková zjištění tak bylo možné učinit přímo z těchto listin. Z žádosti o úvěr nevyplynulo, že by právní předchůdkyni byly předloženy ještě jiné listiny, které by žalobkyně soudu nepředložila; současně žalobkyně nic takého ani netvrdila. Výslech pana , adresa, by tak nemohl přinést další, nová skutková zjištění než ta, která již bylo možno učinit na základě listinných důkazů. Posledním důkazem, který žalobkyně navrhla a soudem nebyl pro nadbytečnost proveden, byl důkaz opatrovnickým spisem, z něhož měla být zjištěna výše výživného, které měl bývalý manžel žalobkyně hradit jejich společnému synovi. K tomu soud podotýká, že toto zjištění není pro věc rozhodné, neboť ve věci je stěžejní proces ověřování úvěruschopnosti žalované tak, jak proběhl v době sjednání smlouvy o úvěru. Z předložených listinných důkazů je patrno, že výživné pro syna zohledňováno ani ověřováno v té době nebylo, proto je nerozhodné, jaká jeho výše skutečně byla.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat.

20. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalované informace ohledně její finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalované k žádosti o úvěr nechala předložit příslušné doklady. Soud však nemohl dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Z předložených dokladů sice skutečně vyplývá, že žalovaná byla v době žádosti jednak na částečný úvazek zaměstnána, jednak byla poživatelkou invalidního důchodu a dále jí byl vyplácen přídavek na dítě, čímž byla její příjmová situace zjištěna. Naproti tomu zcela nejasnou zůstává výdajová stránka poměrů žalované, k níž žalobkyně nepřeložila ani po výzvě soudu ničeho. Také ze žádosti o úvěr neplyne, že by k výdajům žalované byly vyžádány jakékoliv dokumenty; totéž vyplynulo také z výslechu žalované. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet.

21. Soud tak má za to, že výdaje žalované vůbec nebyly předchůdkyní žalobkyně náležitým způsobem ověřovány, nýbrž ta pouze bez dalšího převzala výši výdajů tvrzenou žalovanou při vyplňování žádosti o úvěr. Tím nezachovala potřebnou míru obezřetnosti a bez jakéhokoliv dalšího prověřování a znalosti celkových výdajů žalované, s ní smlouvu o úvěru uzavřela. Nadto z výplatních pásek žalované i ze žádosti o úvěr bylo patrno, že již v době před sjednáním daného úvěru byly z její mzdy prováděny exekuční srážky a dle žádosti o úvěr i dle skutečností zjištěných výslechem žalované, měla žalovaná v té době již více úvěrů. Tyto skutečnosti měly předchůdkyni žalobkyně vést ke zvlášť pečlivému posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž exekuční srážky z její mzdy již byly významným ukazatelem a pomyslným zdviženým prstem stran její úvěruschopnosti. Místo toho se předchůdkyně žalobkyně spokojila s ničím nepodloženým tvrzením žalované o jejích výdajích. Takový přístup předchůdkyně žalobkyně soud považuje za naprostou rezignaci na zkoumání úvěruschopnosti žalované.

22. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

24. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“25. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

26. Jelikož na tento svůj závazek zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč žalovaná dosud uhradila částku 5 356 Kč, soud tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 14 644 Kč.

27. Dalším zákonným důsledkem absence řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je kromě neplatnosti smlouvy také povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru takto upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

28. Vzhledem k majetkovým poměrům žalované soud dospěl k závěru, že se dosud do prodlení nedostala, neboť nepřekročila dobu k plnění přiměřenou jejím možnostem. Žalobkyně tak v souladu s výše uvedeným nemá nárok na úroky z prodlení.

29. S ohledem na žádost žalované a na výši dlužné částky rozhodl soud o povinnosti žalované splnit uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 700 Kč. Důvodem pro toto rozhodnutí byla dále finanční situace žalované a souhlas žalobkyně s úhradou dluhu ve splátkách po 700 Kč udělený v návrhu na smír. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení tak dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

30. Soud tedy žalobu zamítl co do požadované části jistiny ve výši 2 611,49 Kč, dále co do úroku ve výši 756,85 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 356 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 373,95 Kč, poplatku za hotovostní úhradu splátek ve výši 3 085,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 487,64 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 929,47 Kč, co do úroku ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a konečně co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 012,34 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

31. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo převážně úspěšná žalovaná, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok a úrok z prodlení, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.