28 C 189/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 71 432,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 35 365,46 Kč s úrokem ve výši 29,79 % ročně z částky 60 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 900 Kč od 30. 4. 2024 do 14. 6. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 60 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 840 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, Karla Goláně, , tituly za jménem 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 60 900 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 60 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále právní předchůdkyně žalobkyně zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právní předchůdkyni, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Žalovaný pak potvrdil, že veškeré informace, které poskytl právní předchůdkyni žalobkyně, jsou úplné a pravdivé. Žalovaný potvrdil, že jeho finanční situace mu umožňuje uzavřít předmětnou smlouvu a plnit povinnosti z ní vyplývající. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu neuhradil ničeho a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 60 000 Kč na jistině a 900 Kč na poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 10 532,48 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 15 838,35 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 094,63 Kč za období od 16. 6. 2023 do 29. 4. 2024, úrok ve výši 29,79 % ročně z částky 60 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 900 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru, který byl sjednán na částku 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit minimální měsíční platby do doby, než uhradí celou částku. Žalobkyně předložila také Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Totožnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z kopie občanského průkazu žalovaného a dále z jeho fotografie, na které občanský průkaz drží. Z potvrzení o provedení transakce je patrno, že částku 60 000 Kč čerpal žalovaný na svůj bankovní účet. Z tabulky „Denní historie“ pak plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Dopisem ze dne 11. 5. 2023 vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky a upozornila jej, že pokud svůj dluh neuhradí, dojde k zesplatnění celé částky.

4. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek a příloha – seznam postupovaných pohledávek). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 4. 2024, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 30. 5. 2024.

5. Předžalobní výzvou ze dne 29. 7. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 13. 8. 2024. Výzva byla odeslána dne 29. 7. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále právní předchůdkyně žalobkyně zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právní předchůdkyni, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (ať už příjmové či výdajové stránky) však žalobkyně soudu nic nepředložila. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení.

15. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 60 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Jelikož na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 60 000 Kč žalovaný dosud ničeho neuhradil, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 60 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 30. 5. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 4. 6. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 14. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 4. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny 60 000 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení.

20. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek ve výši 900 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 10 532,35 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 15 838,35 Kč ani na úrok ve výši 29,79 % ročně z částky 60 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 15. 6. 2024, a to pouze s částkou 60 000 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 094,63 Kč za období od 16. 6. 2023 do 29. 4. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 900 Kč od 30. 4. 2024 do 14. 6. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 60 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 840 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 10,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,88 %; přičemž pro účely posouzení úspěchu ve věci soud kapitalizoval úroky a úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 436 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve znění účinném do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 71 432,48 Kč sestávající z částky 3 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 840 Kč ve výši , částka, .