28 C 19/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 59 873 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 904 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 969,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52 070 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 61,1 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 19. 8. 2025 do 10. 9. 2025 ve výši 1 653,70 Kč, a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 11. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 8. 2025 dosáhne částky 145 382 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 59 873 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 61,1 % ročně žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 2 524 Kč splatných vždy k 12. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o výpisy z bankovního účtu, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 17. 8. 2025. Žalovaný na poskytnutý úvěr celkem uhradil částku 10 096 Kč. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 50 672,09 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru (43 995,68 Kč) a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění (6 676,41 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 19. 8. 2025 do 19. 1. 2026 ve výši 7 803,18 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 61,1 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 19. 8. 2025 do 10. 9. 2025 ve výši 1 653,70 Kč, a úroku ve výši 12 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 11. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 8. 2025 dosáhne částky 145 382 Kč a konečně také zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52 070 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci sjednali dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 61,11 % ročně, v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 524 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 13. 1. 2025 spolu se splátkovým kalendářem. Z předsmluvního formuláře, konkrétně z odstavce nadepsaného Náklady v případě opožděných plateb vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaný v prodlení delším než 15 dnů. Žalovaný je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady (dále v případě prodlení delšího 90 dnů vzniká nárok pouze na úrok odpovídající výši repo sazby stanovené českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, zvýšený o 8 procentních bodů, v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky 121 152 Kč). Z předsmluvního formuláře dále soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 81,48 % a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činí 121 152 Kč.

5. Dle výpisu o umístění dokumentů do klientské zóny byly do této zóny žalovanému uloženy následující dokumenty: návrh na smlouvu, předsmluvní formulář, smlouva o úvěru a oznámení o schválení úvěru. Žalobkyně soudu předložila také dokument, v němž je uveden technický popis uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na dálku a proces podpisu takové smlouvy.

6. Identitu žalovaného ověřila žalobkyně z fotokopie občanského průkazu.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za měsíce září až prosinec 2024 vyplynulo, že žalovaný je majitelem bankovního účtu č. č. účtu, a dále je z nich patrno, že žalovaný v těchto měsících měl pravidelný čistý příjem od společnosti „adresa“ v průměrné výši 32 295,50 Kč. Ostatní příjmové položky jsou nahodilé, od různých fyzických osob, v různé výši a bez uvedení účelu platby. Dále je zřejmé, že žalovaný v těchto měsících splácel jiný úvěr. Ve všech uvedených měsících žalovaný prováděl platby ve prospěch internetových sázkových portálů, a to konkrétně v měsíci září 2024 jednu platbu ve výši 130 Kč, v říjnu 2024 jednu platbu ve výši 100 Kč, dále pak v listopadu 2024 učinil 12 plateb v rozmezí od 60 Kč do 200 Kč a v prosinci 2024 pak 79 plateb v rozmezí od 15 Kč do 300 Kč. Ve všech měsících byl počáteční i koncový stav bankovního účtu vždy záporný.

8. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalovaný měl historicky u 8 finančních institucí žádost o úvěr. Součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací (včetně úvěrů vedených u žalobkyně) je zde uveden částkou 534 270 Kč. Je zde patrná existence dluhu po splatnosti ve výši 91 Kč.

9. Dle dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně dne datum vyplatila částku 45 000 Kč na účet č. Anonymizováno s uvedením variabilního symbolu: var. symbol.

10. Žalobkyně soudu předložila dvě karty klienta, v nichž byl různým způsobem rozepsán splátkový kalendář, avšak z obou shodně plyne, že žalovanému byla celkem vyplacena částka 45 000 Kč a že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 10 096 Kč.

11. Dopisy ze dne 14. 7. 2025 a 12. 8. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek, smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 17. 8. 2025.

12. Předžalobní výzvou ze dne 29. 12. 2025, odeslanou dle podacího archu téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu.

13. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), který stanoví, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Na zamýšlený smluvní vztah pak dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

21. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat (zejména náklady na bydlení, dále pak případně dopravu, stravování, ošacení apod.) a dále dosavadní dluhové zatížení klienta. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na prosté shromáždění pokladů nebo na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.

22. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedoložila, že při sjednávání smlouvy postupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty byly doloženy prostřednictvím výpisů z běžného účtu. Do pravidelných měsíčních příjmů žalovaného lze přitom zahrnout pouze platby přijaté od společnosti adresa, neboť ostatní příjmové položky byly nahodilé a nebylo zřejmé z jakého titulu je odesílající osoby činí. V této souvislosti soud upozorňuje, že v potaz lze brát pouze příjmy pravidelné, tedy takové, které vykazují takovou míru stálosti, že se na ně spotřebitel může při uspokojování svých životních potřeb spoléhat. Pokud jde o výdaje žalovaného, zejména pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel také hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala, ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní. Žalobkyně nemůže v tomto ohledu argumentovat odkazem na prohlášení dlužníka o pravdivosti a úplnosti jím poskytnutých údajů. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na tvrzení žadatele o úvěr. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Stejně tak nelze podle soudu ani výdaje klienta určovat prostřednictvím údajů o životním minimu. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele a tuto činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele, jelikož údaje o životním minimu ničeho nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel v souvislosti se zajišťováním svých základních životních potřeb a hrazení svých nákladů. V dané věci výdaje žalovaného vyplývaly pouze z výpisů z jeho účtu, přičemž z nich bylo patrno, že v měsících bezprostředně předcházejících poskytnutí úvěru byl zůstatek na běžném účtu žalovaného vždy záporný, přičemž i v této situaci žalovaný začal hojně sázet. Dále z výpisů z účtu vyplynulo, že žalovaný v období před poskytnutím úvěru žalobkyní již nejméně jeden další úvěr čerpal. V situaci, kdy žalovaný „holduje“ sázení a zjevně čerpá i jiné úvěry, zatímco zůstatek na jeho účtu stabilně vykazuje záporný zůstatek, nelze o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně hovořit. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 24. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 25. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný již před podáním žaloby uhradil na svůj dluh částku 10 096 Kč, soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve zbývající výši 34 904 Kč.

26. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má více dluhů po splatnosti, které jsou u soudu žalovány, přičemž ohledně některých z nich je již zahájeno exekučních řízení. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

27. Ve zbývající části (tedy ohledně částky ve výši 24 969,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52 070 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 61,1 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 19. 8. 2025 do 10. 9. 2025 ve výši 1 653,70 Kč, a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 43 995,68 Kč od 11. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 8. 2025 dosáhne částky 145 382 Kč), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 70 979,97 Kč (požadovaný smluvní úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 34 904 Kč. Žalobkyně byla ze 49 % úspěšná a z 51 % byl úspěšný žalovaný. Úspěch každého z účastníků byl tedy přibližně stejný a soud proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.