28 C 196/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky pro zaplacení 103 991,40 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 103 991,40 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 11 420 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 103 991,40 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , akciová společnost, se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný vyčerpal finanční prostředky v celkové výši 284 371,27 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného a dále z externích zdrojů (BRKI, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, ARES, katastr nemovitostí) a dále zohlednila údaje o životníma existenčním minimu. Právní předchůdkyně žalobkyně předně vycházela z informace od žalovaného, že jeho příjem činí měsíčně , částka, . Žalovaný dále uvedl, že bydlí ve vlastním domě a náklady na bydlení činí 1 700 Kč; žádné další výdaje neuvedl. Právní předchůdkyně žalobkyně tak údaje poskytnuté žalovaným porovnala s normativními náklady na bydlení v místě bydliště žalovaného a další výdaje poměřovala optikou životního a existenčního minima. Žalovaný za celou dobu trvání úvěru zaplatil na svůj dluh částku 298 780 Kč., Anonymizováno, Žalovaný zůstal dlužen na jistině úvěru částku 84 961,01 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 14 590,64 Kč, náklady na uplatnění pohledávky ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 843,50 Kč a pojistné ve výši 2 996,25 Kč. Konečně žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 84 961,01 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 84 961,01 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že tento nárok uznává a požádal o splátkový kalendář.

3. Žalobkyně se splátkovým kalendářem souhlasila a navrhla vydání rozsudku pro uznání.

4. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Dle § 153a odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

6. Dle § 99 odst. 1 věta první o. s. ř. platí, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Dále odst. 2 téhož ustanovení uvádí, že soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

7. Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že soud může vydat rozsudek pro uznání, uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, avšak pouze za podmínek, za kterých by ve věci mohl mezi účastníky schválit smír. Smír, který by byl v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo by tato ustanovení obcházel, však soud schválit nemůže. Tímto jsou vytyčeny taktéž meze pro vydání rozsudku pro uznání; soud nemůže rozsudkem pro uznání vyhovět žalobě, kterou je požadováno přiznat plnění v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva, a ani v případě, kdy by vydáním rozsudku pro uznání došlo k obcházení těchto ustanovení. Právní normy na ochranu spotřebitele mají kogentní povahu a nelze se od nich odklonit ani při vydání rozsudku pro uznání. Soud proto ve věci rozsudek pro uznání nevydal a pokračoval v řízení.

8. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a rámcová smlouva o platebních službách, na základě které žalovaný čerpal v rámci prvního čerpání úvěru částku 10 090 Kč na nákup zařízení TV – , Anonymizováno, . Dále byl ke dni podpisu smlouvy sjednán úvěrový rámec 45 000 Kč a maximální úvěrový rámec 150 000 Kč. Výše pravidelné měsíční splátky činila minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč, přičemž počet splátek byl závislý na výši vyčerpaných peněžních prostředků z úvěrového rámce a výši úhrad žalovaného. Základní roční úroková sazba činila 22,68 %. Dále bylo sjednáno pojištění , Anonymizováno, měsíční úhrady za pojištění 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě bylo ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlí ve vlastním domě/bytě a je zaměstnán jako dělník s čistým příjmem ve výši , částka, , náklady na bydlení pak byly vyčísleny částkou 1 700 Kč a konečně zde bylo uvedeno, že žalovaný nemá žádné další příjmy ani závazky.

9. Dopisem ze dne , datum, bylo žalovanému oznámeno, že jeho žádost o poskytnutí úvěru k nákupu zboží v jedné z partnerských prodejen, byla přijata a žalovanému bude zaslána kreditní karta , Anonymizováno, , prostřednictvím níž bude mít k dispozici úvěrový rámec 45 000 Kč. Pokud bude žalovaný z tohoto úvěrového rámce čerpat, úroková sazba bude činit 22,68 % ročně a měsíční splátka pak bude činit minimálně 5 % z dlužné částky.

10. Nedílnou součástí smlouvy byla také Přihláška k pojištění, Dohoda o způsobu řešení sporů, Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky pro revolvingové úvěry a Produktové podmínky pro poskytování platebních služeb, Informace o zpracování osobních údajů a Sazebník poplatků. Žalobkyně předložila soudu také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

11. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta plyne, že žalovaný v žádosti uvedl příjem , částka, , z něhož při posuzování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela. Dále v žádosti žalovaný uvedl výdaje ve výši 1 700 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným včetně využití statistických údajů a normativních nákladů na bydlení na částku 1 700 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku zjistila, že na žalovaného není vedena insolvence, a dále vycházela z toho, že v době poskytnutí úvěru neměl žádné další úvěrové zatížení.

12. Ke dni 29. 2. 2024 činila celková dlužná částka 103 991,40 Kč, přičemž byla tvořena jistinou ve výši 84 961,01 Kč, řádným úrokem ve výši 14 590,64 Kč a poplatky ve výši 4 439,75 Kč (, Anonymizováno, , Podklady pre súdne konanie, Přehled poplatků, Přehled úroků). Z listiny Zoznam splátok úveru plyne, že za období od 1. 12. 2023 do 21. 11. 2024 nebyla uhrazena žádná splátka.

13. Dopisem ze dne 17. 1. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky 29 944 Kč nejpozději do 29. 2. 2024. Pro případ, že tuto částku ve stanovené lhůtě neuhradí, byl žalovaný poučen, že žalobkyně bude požadovat okamžité splacení celého úvěru s tím, že ke dni 29. 2. 2024 odstoupí od smlouvy. Dopisem ze dne 2. 3. 2024 pak bylo žalovanému sděleno, že ke dni 29. 2. 2024 nabylo účinnosti odstoupení od smlouvy a celá zbývající částka ve výši 103 992 Kč je nyní splatná. K úhradě dlužné částky nejpozději do 6. 11. 2024 byl žalovaný konečně vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 22. 10. 2024, která byla dle dodejky žalovanému doručena dne 29. 10. 2024.

14. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (notářský zápis ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , čestné prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně).

15. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

17. Dle přechodného ustanovení § 164 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.“ Proto soud aplikoval na právní vztah stran ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, který stanoví, že „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru,je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, pojem odborné péče představuje péči vyšší intenzity než „péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž „odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Pokud má být tedy zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala zejména na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a dále na základě údajů, které zjistila v insolvenčním rejstříku. Co se týče příjmů žalovaného, jejich ověření ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nebylo soudu nijak doloženo. Stran výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela opět z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, dále z životního minima a z normativních nákladů na bydlení. Zde soud podotýká, že v žádosti o úvěr jsou uvedeny pouze výdaje na bydlení ve výši 1 700 Kč, žádné jiné výdaje zde vyčísleny nejsou. Pokud jde o částky životního minima a normativních nákladů na bydlení, pak soud uzavírá, že nelze považovat za naplnění požadavku odborné péče, pokud právní předchůdkyně vycházela pouze z těchto údajů bez jakékoliv snahy si výdaje žalovaného ověřit. Tyto instituty mohou do jisté míry sloužit jako pomocné údaje, ale jejich existence rozhodně nesmí vést k rezignaci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na ověřování výdajů žadatelů o úvěr. V projednávané věci tak právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala příjmovou ani výdajovou situaci žalovaného. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 284 371,27 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z.: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr již před podáním žaloby uhradil částku 298 780 Kč, tedy ještě více, než byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 420 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 103 991,40 Kč sestávající z částky 5 260 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé – odpor) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Zástupkyně žalovaného není plátkyní daně z přidané hodnoty.