28 C 198/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 20 767 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 741 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 157,01 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 7 705,91 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 117,66 Kč od 23. 4. 2024 do 25. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 376,66 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 1 741 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 767 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 14 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 14 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 348 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 860 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 298 Kč a poplatek za hotovostní úhradu splátek ve výši 2 520 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 859 Kč nejpozději do 24. 7. 2022. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, což bylo zaznamenáno v žádosti o úvěr. Žalovaný pak výslovně prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 12 259 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 7 705,91 Kč na jistině, dále částku 6 061,09 Kč na souhrnném poplatku a částku 7 000 kč na smluvní pokutě. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 284,81 Kč za období do 22. 4. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 2 846,20 Kč za období od 25. 7. 2022 do 22. 4. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 117,66 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 7 705,91 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 14 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal mimo jiné společně s úrokem ve výši 1 348 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 860 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 298 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 520 Kč (celková dlužná částka 26 026 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 859 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku úvěru. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednáno, že: „Pokud Dlužník nezaplatí jakoukoli splátku dle této Smlouvy řádně a včas, je povinen zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně v níž je Dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou lze Dlužníkovi uložit smluvní pokutu v max. výši 500 Kč.“ Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaný uhradil celkem částku 12 259 Kč.

4. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr ze dne 24. 5. 2021. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru poživatelem invalidního důchodu ve výši 9 364 Kč, což mělo být ověřeno důchodovým výměrem. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 1 000 Kč na bydlení a energie, 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady; celkem tak měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 4 860 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí u rodičů, je rozvedený, bez vyživovacích povinností.

5. Z oznámení , Anonymizováno, ze dne 28. 12. 2020 vyplynulo, že žalovaný od ledna 2021 pobíral invalidní důchod prvního stupně ve výši 9 364 Kč.

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek na žalobkyni. Kupní cena za postoupení pohledávek byla uhrazena (potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 3. 6. 2024). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 14. 6. 2024.

7. Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 25. 9. 2024. Výzva byla odeslána dne 11. 9. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Soud dále ve věci aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a to ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 24. 5. 2021. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

11. Ze shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na základě které byly žalovanému vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s pevným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas, v důsledku čehož je po žalovaném požadována také úhrada smluvní pokuty a úroků z prodlení. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.

12. Jelikož žalovaný v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco předchůdkyně žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) a dále ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat.

14. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně jeho finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalovaného k žádosti o úvěr nechala předložit příslušné doklady. Na základě listin, které k tomuto tvrzení byly soudu předloženy, však soud nemohl dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z předložených dokladů sice skutečně vyplývá, že žalovaný byl v době žádosti poživatelem invalidního důchodu, čímž byla jeho příjmová situace zjištěna. Naproti tomu zcela nejasnou zůstává výdajová stránka poměrů žalovaného, k níž žalobkyně nepřeložila ničeho. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytoval úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet.

15. Soud tak má za to, že výdaje žalovaného vůbec nebyly předchůdkyní žalobkyně náležitým způsobem ověřovány, ale předchůdkyně žalobkyně pouze bez dalšího převzala výši výdajů tvrzenou žalovaným v žádosti o úvěr, nezachovala potřebnou míru obezřetnosti a bez jakéhokoliv dalšího prověřování a znalosti jeho celkových výdajů, se žalovaným smlouvu o úvěru uzavřela. Takový přístup předchůdkyně žalobkyně soud považuje za naprostou rezignaci na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

16. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 14 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z.: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 o. z., který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 14 000 Kč žalovaný uhradil celkem 12 259 Kč, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 1 741 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 25. 9. 2024. Odeslání výzvy dne 11. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 25. 9. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 26. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 741 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení.

23. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve výši 5 964,91 Kč byla již uhrazena, na souhrnný poplatek ve výši 6 061,09 Kč, na smluvní pokutu ve výši 7 000 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 2 846,20 Kč ani na úrok ve výši 15 % ročně z částky 7 705,91 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. A konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 26. 9. 2024, a to pouze s částkou 1 741 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 284,81 Kč za období do 22. 4. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 117,66 Kč od 23. 4. 2024 do 25. 9. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 376,66 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 1 741 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

24. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, když soud zohlednil i výši úroku a úroku z prodlení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.