28 C 218/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 36 900,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 098,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 098,06 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 801,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 048,57 Kč od 25. 5. 2024 do 16. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 950,51 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 15 098,06 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 36 900,03 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované celkem částku 17 400 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, dále nahlédla do příslušných registrů a prostřednictvím aplikace , Anonymizováno, měla přístup k osobním bankovním údajům žalované. Při posouzení úvěruschopnosti vycházela z příjmu žalované 19 667 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr zaplatila pouze částku 2 301,94 Kč. Žalobkyně proto požadovala jistinu ve výši 17 388,83 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 338,14 Kč, smluvní úrok ve výši 18 247,37 Kč, poplatek za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 321,60 Kč, smluvní pokutu ve výši 604,09 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 048,57 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 51 700 Kč, a to na základě žádosti žalované o čerpání, a žalovaná se zavázala společně s jistinou zaplatit žalobkyni taktéž úrok s úrokovou sazbou 1,016 % denně, poplatek za vyplacení traše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, dále se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za volitelnou službu „, Anonymizováno, “ částku 165 Kč. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení. Žalobkyně předložila soudu také dokument Informace pro spotřebitele, kde jsou uvedeny obecné informace o procesu poskytování spotřebitelského úvěru, a dále Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a Všeobecné obchodní podmínky. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti, BankID výpis). Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne , datum, částku 8 000 Kč a dne , datum, pak částku 9 400 Kč. Vlastnictví předmětného účtu žalovanou vyplynulo ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 26. 6. 2025. Z tohoto sdělení taktéž vyplynulo, že dne , datum, byla na tento účet připsána částka 8 000 Kč a dne , datum, pak částka 9 400 Kč, vždy s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, .

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná tak v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s dalšími 3 osobami, z nichž všechny osoby měly disponovat vlastním příjmem. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku , částka, měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu , částka, . Stran měsíčních výdajů pak žalovaná uvedla, že nemá pravidelné měsíční výdaje na půjčky, pravidelné měsíční výdaje na bydlení pak vyčíslila částkou 500 Kč, další nezbytné výdaje byly vyčísleny částkou 0 Kč a ostatní zbytné výdaje pak částkou 100 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 3 765 Kč včetně rezervy ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 15 900 Kč.

5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované , částka, , přičemž žalobkyně posuzovala období od 11. 1. 2023 do 25. 12. 2023 a zohledňovala všechny příchozí platby na účet žalované. Z výpisu z aplikace Kontomatik jsou patrné pohyby na běžných i spořících účtech žalované v období listopad 2023 až prosinec 2023. Co se týká příjmových položek, pak z výpisů nejsou seznatelné žádné pravidelné příjmy žalované, neboť příjmové položky byly nahodilé, není znám ani jejich účel. Je patrné, že dne 27. 11. 2023 žalovaná čerpala úvěr ve výši 8 000 Kč. Z výdajových položek pak značnou část tvoří sázky.

6. E-mailovou zprávou ze dne , datum, bylo žalované sděleno, že celková dlužná částka ve výši 37 390,03 Kč je nyní splatná. Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě nahlédnutí na její běžný účet prostřednictvím aplikace Kontomatik. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z běžného účtu žalované za období listopad až prosinec 2023. Z předložených dokumentů však nejsou vůbec patrné pravidelné příjmy žalované, nýbrž příjmové položky jsou zcela nahodilé, nemající pravidelný charakter. Žalobkyně vycházela při posuzování příjmu žalované ze všech příjmů, které na účet přicházely, soud však upozorňuje, že v potaz lze brát pouze příjmy pravidelné, tedy takové, které vykazují takovou míru stálosti, že se na ně spotřebitel může při uspokojování svých životních potřeb spoléhat. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Výdaje žalované vyplývaly pouze z výpisů z jejích účtů, přičemž značnou až převážnou část tvořily sázky. Dále z výpisu z účtu vyplynulo, že žalovaná v období před poskytnutím úvěru žalobkyní již nejméně jeden další úvěr čerpala. V situaci, kdy žalovaná „holduje“ sázení a zjevně čerpá i jiné půjčky, nelze o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně hovořit. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, neboť pravidelné příjmy i výdaje žalované zůstaly zcela neobjasněny.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 17 400 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“18. Jelikož žalovaná na svůj dluh žalobkyni dosud uhradila pouze částku 2 301,94 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 15 098,06 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 13. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 16. 9. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 15 098,06 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení.

19. Soud žalobu zamítl co do požadované jistiny ve výši 2 290,77 Kč, neboť v této výši byla již jistina uhrazena, dále co do poplatku za vyplacení úvěru ve výši 338,14 Kč, smluvního úroku ve výši 18 247,37 Kč, poplatku za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 321,60 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 604,09 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 17. 9. 2024, a to pouze s částkou 15 098,06 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 048,57 Kč od 25. 5. 2024 do 16. 9. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 950,51 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 15 098,06 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.

20. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo převážně úspěšná žalovaná, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný/přiznaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.