28 C 227/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny ve výši 20 000 Kč i příslušenství, a to ve 13 splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný stran výše svého příjmu, při zohlednění životního minima žalovaného a s ním společně posuzovaných osob a výše závazků žalovaného a zároveň byla provedena lustrace v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a dosud na úvěr nezaplatil ničeho. Předmětnou pohledávku na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne , datum, nabyla společnost , právnická osoba, . Poté byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, na společnost , právnická osoba, , a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny pohledávky ve výši 20 000 Kč dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 9. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 20 000 Kč od 3. 8. 2017 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 29. 4. 2025 vzala žalobkyně svůj žalobní návrh částečně zpět, a to co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 9. 2018 od 24. 12. 2023 a úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 20 000 Kč od 3. 8. 2017 do zaplacení. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 5. 2025, č. j. 28 C 227/2025-39 bylo řízení dle zpětvzetí žalobkyně částečně zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 6. 2025. Předmětem řízení tak zůstala již pouze jistina ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 12. 2023 do zaplacení3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla dne , datum, , Anonymizováno, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 25,85 % ročně, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč, ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Součástí smlouvy byl souhlas se zpracováním osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek ke smlouvě o úvěru , Anonymizováno, . V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, zaměstnaný jako číšník s měsíčním příjmem 16 830 Kč, z brigády pobírá příjmy 3 500 Kč měsíčně, celkem tedy příjem činí 20 330 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl své průměrné měsíční výdaje ve výši 15 500 Kč, z čehož na nájemném hradí 10 000 Kč měsíčně, za energie hradí 1 000 Kč měsíčně, strava činí 3 500 Kč měsíčně, za telefon hradí 500 Kč měsíčně a za pohonné hmoty měsíčně vynaloží rovněž 500 Kč měsíčně. Z čestného prohlášení žalovaného bylo soudem zjištěno, že žalovaný prohlásil, že nedostával od zaměstnavatele výplatní pásky a dále že každý měsíc si brigádně přivydělá žalovaný částku 3 500 Kč. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2017 je patrné, že žalovaný byl od 1. 4. 2017 zaměstnán na dobu neurčitou (se zkušební dobou 2 měsíce) jako číšník s výší hrubé mzdy 19 800 Kč měsíčně. Z nedatované nájemní smlouvy bylo zjištěno, že k předání bytu došlo dne 1. 4. 2017, nájemné bylo dohodnuto na částku ve výši 10 000 Kč měsíčně a částku 1 000 Kč měsíčně měl žalovaný hradit jako zálohu na vodné a stočné za 2 osoby v domácnosti. Nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou, tj. do dne 1. 4. 2018. Z článku , Anonymizováno, vyplynulo, že domácnost žalovaného tvořily 2 osoby (žalovaný a , jméno FO, , narozen , datum, ). Z listin označených „finanční analýza“ a „credit scoring“ bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému lze poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč s měsíční splátkou 2 600 Kč; přitom při svých výpočtech vycházela z údajů sdělených žalovaným (výše měsíčního příjmu, výše měsíčních výdajů).

5. Ze smlouvy o prodeji části závodu, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, a společností , právnická osoba, . dne , datum, , ze smlouvy o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, dne , datum, a ze smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena mezi a společností , právnická osoba, a žalobkyní dne , datum, , soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („dále jen o. z.“).

6. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na společnost , právnická osoba, , z potvrzení o expedici obyčejných zásilek bylo zjištěno, že , právnická osoba, . předala k přepravě s datem odeslání 12. 2. 2020 celkem , hodnota, kusů zásilek. Předžalobní výzvou z 26. 2. 2020, která byla odeslána 26. 2. 2020, což bylo doloženo podacím lístkem, společnost , právnická osoba, , žalovaného vyzvala k okamžité úhradě („ihned uhraďte“) pohledávky ve výši 42 383,70 Kč vyplývající ze shora uvedené úvěrové smlouvy. Dopisem ze dne 14. 12. 2021 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 12. 2023 byl poté žalovaný opět vyzván, aby svůj dluh v celkové výši 67 468,31 Kč uhradil neprodleně, nejpozději ve lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy.

7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 3. 8. 2017 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

16. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalovaného nechala předložit nájemní smlouvu, pracovní smlouvu a čestné prohlášení o výši příjmů žalovaného. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost prokázat, že její právní předchůdkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když přes výzvu soudu nedoložila žádné další doklady.

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného, z níž vyplynula fixní mzda ve výši 19 800 Kč. Co se týká částky 3 500 Kč, která měla žalovanému plynout z brigádnické činnosti, tuto soud nepokládá za řádně ověřenou, neboť vyplynula pouze z prohlášení žalovaného; právní předchůdkyně žalobkyně i přesto tuto částku brala v potaz a do posuzovaných příjmů žalovaného ji zahrnula. Z dokladů vztahujícím se k pravidelným výdajům předložila žalobkyně pouze nájemní smlouvu, ze které bylo zjištěno, že v bytě se žalovaným žila i další nezletilá osoba, která však dále při zjišťování výdajů žalovaného nebyla zohledněna (např. v dokumentu finanční analýza nejsou uvedeny žádné další osoby žijící se žalovaným ve společné domácnosti). Právní předchůdkyně žalobkyně za účelem komplexního posouzení majetkových a jiných poměrů žalovaného, zejména pak posouzení výdajové stránky žalovaného, měla vyžádat další doklady, to však neučinila. Z výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze skutečnost, zda proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení a výši nájmu. Ostatní výdaje (na jídlo, ošacení a další běžné výdaje či další úvěrové zatížení žalovaného) neověřovala vůbec a vycházela pouze z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí celkem 15 500 Kč. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Lze tedy konstatovat, že postup právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když vůbec nezkoumala výdaje žalovaného (vyjma výše nájemného) a lze to spíše považovat za rezignaci na splnění této povinnosti.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč žalovaný neuhradil ničeho, soud tedy žalobě v této částce vyhověl.

23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané jistiny podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., od 25. 12. 2024 zaplacení. Vzhledem k absenci zákonné úpravy doby plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala, že žalovanému bylo dne 26. 2. 2020 zasláno oznámení o postoupení pohledávky obsahující výzvu k okamžité úhradě po obdržení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně bylo toto žalované doručeno, ve smyslu ustanovení § 573 o. z. se tak považuje za doručené třetí pracovní den po odeslání, tj. v pondělí 2. 3. 2020. Žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dluhu. Nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky bezdůvodného obohacení tak žalobkyni vzniká ode dne následujícího po marném uplynutí této lhůty, tj. od 4. 3. 2020 (k tomuto datu činil zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně) a od tohoto data by žalobkyně měla nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně však požadovala přiznání úroku z prodlení pouze ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč až ode dne 25. 12. 2023 do zaplacení, proto jí byl soudem přiznán úrok z prodlení v nižší než zákonné výši a od pozdějšího data.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (žalobkyně byla z pohledu náhrady nákladů řízení úspěšná pouze co do jistiny 20 000 Kč a úroků z prodlení v kapitalizované výši 2 974 Kč – kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž ve zbylé části bylo řízení zastaveno, což svým zpětvzetím návrhu zavinila žalobkyně, na což je nutno nahlížet jako na procesní úspěch na straně žalovaného (úspěch žalovaného tak činil 69 %, zatímco úspěch žalobkyně pouze 31 % - pro účely vyčíslení úspěchu a neúspěchu ve věci byly požadované úroky a úroky z prodlení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku).