28 C 250/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 32 318,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 700 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 618,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 295,27 Kč od 28. 3. 2024 do 12. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 595,27 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 14 700 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 32 318,81 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované celkem částku 15 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, dále nahlédla do příslušných registrů a prostřednictvím aplikace Kontomatik měla přístup k osobním bankovním údajům žalované. Při posouzení úvěruschopnosti vycházela z příjmu žalované 61 375 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr zaplatila pouze částku 300 Kč. Žalobkyně proto požadovala jistinu ve výši 14 997,89 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 297,38 Kč, smluvní úrok ve výši 16 395,75 Kč, smluvní pokutu ve výši 627,79 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 295,27 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 80 000 Kč, a to na základě žádosti žalované o čerpání, a žalovaná se zavázala společně s jistinou zaplatit žalobkyni taktéž úrok s úrokovou sazbou 0,933 % denně a poplatek za vyplacení traše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení. Žalobkyně předložila soudu také dokument Informace pro spotřebitele, kde jsou uvedeny obecné informace o procesu poskytování spotřebitelského úvěru, a dále Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a Všeobecné obchodní podmínky. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 4. 10. 2023 částku 15 000 Kč. Vlastnictví předmětného účtu žalovanou vyplynulo ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 7. 8. 2025. Z tohoto sdělení taktéž vyplynulo, že dne 4. 10. 2023 byla na tento účet připsána částka 15 000 Kč od žalobkyně.

4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná tak v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s další 1 osobou, z nichž všechny osoby měly disponovat vlastním příjmem. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 61 400 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 61 375 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaná uvedla, že má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 500 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení pak vyčíslila částkou 9 000 Kč, další nezbytné výdaje byly vyčísleny částkou 500 Kč a ostatní zbytné výdaje pak částkou 5 000 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 4 280 Kč včetně rezervy ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 55 200 Kč.Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 61 375 Kč, přičemž žalobkyně posuzovala období od 25. 6. 2023 do 20. 9. 2023 a zohledňovala všechny příchozí platby na účet žalované. Z výpisu z aplikace , Anonymizováno, jsou patrné pohyby na běžném účtu žalované v období od 9. 1. 2023 do 1. 10. 2024. Co se týká příjmových položek, pak žalované byl v tomto období vyplácen přídavek na dítě a rodičovský příspěvek za měsíc 12/2022 ve výši 9 463 Kč a následně za měsíce 1-7/2023 ve výši 9 663 Kč měsíčně, dále za měsíce 6-7/2023 byl žalované vyplacen také příspěvek na bydlení v souhrnné výši 16 348 Kč a za měsíc 8/2023 pak byl žalované vyplacen přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení v celkové výši 17 837 Kč, ostatní příjmové položky byly nahodilé, není znám ani jejich účel. Z výdajových položek pak u části není znám jejich účel a část je tvořena sázkami.

5. E-mailovou zprávou ze dne 27. 3. 2024 bylo žalované sděleno, že celková dlužná částka ve výši 33 123,81 Kč je nyní splatná. Předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 4. 10. 2023, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě nahlédnutí na její běžný účet prostřednictvím aplikace Kontomatik. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z běžného účtu žalované za období 9. 1. 2023 do 1. 10. 2024, přičemž soud přihlížel pouze k části tohoto výpisu do data poskytnutí úvěru, tj. do dne 4. 10. 2023, neboť z pozdějších obratů nelze při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházet. Žalobkyně vycházela při posuzování příjmu žalované ze všech příjmů, které na účet přicházely, soud však upozorňuje, že v potaz lze brát pouze příjmy pravidelné, tedy takové, které vykazují takovou míru stálosti, že se na ně spotřebitel může při uspokojování svých životních potřeb spoléhat. K takovým příjmům žalované patří pouze rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a od června 2023 pak také příspěvek na bydlení. Tyto příjmy však činily maximálně 17 837 Kč, tedy ani zdaleka nedosahovaly částky, z níž při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně (61 375 Kč). Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Výdaje žalované vyplývaly pouze z výpisů z jejího účtu, přičemž u části z nich nebylo patrno, o jaké výdaje se jedná, a další část tvořily sázky v rozmezí 100 Kč – 1 400 Kč. Skutečnost, že žalovaná, která měla příjem pouze ze sociálních dávek, nezřídka provádí sázky, měla žalobkyni vést k zvláště pečlivému posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“17. Jelikož žalovaná na svůj dluh žalobkyni dosud uhradila pouze částku 300 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 14 700 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 4. 12. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 9. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 12. 12. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 12. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 14 700 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení.

18. Soud žalobu zamítl co do požadované jistiny ve výši 297,89 Kč, neboť v této výši byla již jistina uhrazena, dále co do poplatku za vyplacení úvěru ve výši 297,38 Kč, smluvního úroku ve výši 16 395,75 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 627,79 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 13. 12. 2024, a to pouze s částkou 14 700 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 295,27 Kč od 28. 3. 2024 do 12. 12. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 595,27 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 14 700 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.

19. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo převážně úspěšná žalovaná, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný/přiznaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (úspěch žalobkyně ve věci činil 45 %, zatímco úspěch žalované ve věci činil 55 %). Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.