28 C 330/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 11 597 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 5 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 600 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 400 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 597 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 997 Kč od 21. 3. 2024 do 5. 5. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 597 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 400 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, který se zavázal žalovaný splatit do 20. 3. 2024. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 8 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 360,29 Kč, úrok ve výši 236,71 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 11 597 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení. Podáním ze dne 1. 10. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 5 600 Kč včetně úroku z prodlení požadovaného z této částky, neboť žalovaný tuto částku uhradil ještě před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Dle § 96 o. s. ř platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. S ohledem na žalobkyní učiněné částečné zpětvzetí žaloby rozhodl soud výrokem I. tohoto rozsudku podle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení částečně zastavil, a to pro částku 5 600 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 600 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení.

5. Řízení tak bylo nadále vedeno již jen pro žalobkyní požadovanou částku 5 997 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 21. 3. 2024 do zaplacení.

6. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností , IČO, , a žalovaným byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne 19. 2. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 8 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal uhradit jistinu, úrok 236,71 Kč a poplatek za sjednání úvěru 3 360,29 Kč do, Anonymizováno, 20. 3. 2024. Informace o poskytnutém úvěru byly shrnuty ve Formuláři pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 19. 2. 2024 poskytla /částku ve výši 8 000 Kč na účet č. , č. účtu, (informace o vlastníkovi, potvrzení o provedení transakce).

7. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností , právnická osoba, ., na žalobkyni; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 4. 2025). Předžalobní výzvou ze dne 25. 4. 2025, která byla dle podacího lístku odeslána téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat,“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“10. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 ve znění účinném do 23. 7. 2021 platí, že „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“11. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní a zadáním SMS kódu po dřívějším ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 19. 2. 2024) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě lustrace žalovaného v externích registrech a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, současně však nedoložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného doložila. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na účet uvedený ve smlouvě částku 8 000 Kč, byl žalovaný od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně právě poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Jelikož žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 5 600 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 2 400 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 25. 4. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 30. 4. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 5. 5. 2025 (konec lhůty k plnění byl v souladu s § 607 občanského zákoníku posunut na nejbližší pracovní den) a ode dne následujícího, tj. ode dne 6. 5. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 2 400 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení.

23. Soud žalobu zamítl co do požadovaného poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 360,29 Kč a co do úroku ve výši 236,71 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 6. 5. 2025, a to pouze s částkou 2 400 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 997 Kč od 21. 3. 2024 do 5. 5. 2025, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 597 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 400 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.

24. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo převážně úspěšný žalovaný, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný/přiznaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.