28 C 341/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 17 023,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 464,66 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do 2. 9. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 023,88 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 2. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 7 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, což bylo zaznamenáno v žádosti o úvěr. Žalovaný pak výslovně prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu neuhradil ničeho a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 7 000 Kč na jistině, dále částku 6 523,88 Kč na poplatku a částku 3 500 Kč na smluvní pokutě. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 478,28 Kč za období od 1. 5. 2024 do 29. 7. 2024, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 962,50 Kč za období od 4. 9. 2023 do 29. 7. 2024, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , byla dne 2. 5. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal společně s poplatkem ve výši 6 379 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách po 295 Kč, přičemž výše poslední splátky činí 258 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku úvěru. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti uhradit řádně a včas splátku celkové dlužné částky ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, které žalobkyně soudu taktéž předložila. Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

4. Žalobkyně dále doložila zákaznickou kartu – žádost o úvěr ze dne 2. 5. 2023. Dle zde uvedených údajů měl žalovaný v době poskytnutí úvěru pracovat na dohodu o pracovní činnosti s čistým měsíčním příjmem ve výši 5 485 Kč, další čisté příjmy domácnosti činily 7 454 Kč (celkové čistě měsíční příjmy domácnosti tak činily 12 939 Kč), což mělo být ověřeno výplatní páskou, dohodou o pracovní činnosti a složenkami týkajícími se vyplacené nemocenské. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 3 000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá další spotřebitelské úvěry. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je rozvedený a má jednu vyživovací povinnost.

5. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek a příloha – seznam postupovaných pohledávek). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 7. 2024, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 16. 8. 2024.

6. Předžalobní výzvou ze dne 28. 2. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 15. 3. 2025. Výzva byla odeslána dne 28. 2. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 2. 5. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat.

16. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně jeho finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalovaného k žádosti o úvěr nechala předložit příslušné doklady. Soud však nemohl dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání příjmů žalovaného nedoložila žalobkyně ničeho. Pokud je v zákaznické kartě uvedeno, že příjem žalovaného byl posuzován na základě dohody o pracovní činnosti, výplatní pásky a složenek, pak tyto dokumenty nebyly soudu předloženy. Zde soud připomíná povinnost poskytovatele úvěru stanovenou § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, a to uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, tak, aby byl poskytovatel úvěru schopen doložit, že splnil zákonnou povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. Žalobkyně však nepředložila soudu žádné doklady, na jejichž základě její předchůdkyně ověřovala příjem žalovaného. Zcela nejasnou také zůstává výdajová stránka poměrů žalovaného, k níž žalobkyně nepřeložila ani po výzvě soudu ničeho. Také ze žádosti o úvěr neplyne, že by k výdajům žalovaného byly vyžádány jakékoliv dokumenty. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o úvěru.

17. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušenípovinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

20. Jelikož na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 7 000 Kč žalovaný dosud ničeho neuhradil, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 7 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 16. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému upomínka doručena dne 21. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 2. 9. 2024 (konec lhůty k plnění byl v souladu s § 607 občanského zákoníku posunut na nejbližší pracovní den) a ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek ve výši 6 523,88 Kč, na smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 478,28 Kč ani na úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 3. 9. 2024, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 962,50 Kč za období od 4. 9. 2023 do 29. 7. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 7. 2024 do 2. 9. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný; soud podotýká, že za účelem určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci bylo požadované příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku – žalovaný tak byl úspěšný ze 61,8 %, zatímco žalobkyně byla úspěšná pouze ze 38,2 %. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.