28 C 358/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 199 060,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 187 519,07 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 541,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 187 519,07 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 701,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 187 519,07 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba. se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru „Anonymizováno, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 201 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 10,29 % ročně splácet v pravidelných 96 měsíčních splátkách splatných vždy k 5. dni v měsíci. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr a dále vycházela z registru SOLUS, BRKI a NRKI. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácel. Právní předchůdkyně žalobkyně proto prohlásila ke dni 16. 5. 2024 celý úvěr za splatný, žalovaný jej neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla následně pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 187 519,07 Kč, úroku ve výši 11 541,89 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 187 519,07 Kč za dobu od 17. 5. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní, konkrétně z návrhu na uzavření smlouvy datovaného dne datum a z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru „Anonymizováno ze dne datum soud zjistil, že dne datum byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru „Anonymizováno, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 201 500 Kč (z toho částku 200 000 Kč bez prokazování účelu a částku 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru), a to jednorázově ve prospěch jeho bankovního účtu č. Anonymizováno. Byla ujednána úroková sazba 10,29 % ročně a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně příslušenství splatit v 96 měsíčních splátkách po 3 398 Kč se splatností vždy k 5. dni kalendářního měsíce, tj. splátka jistiny, úroku a měsíčního poplatku za pojištění (ve výši ve výši 309 Kč). Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že neuhrazení splatného dluhu podle smlouvy je závažným porušením smlouvy a právní předchůdkyně žalobkyně byla v takovém případě oprávněna odstoupit od smlouvy a stanovit okamžitou splatnost celého úvěru. Dále se žalovaný zavázal hradit poplatky spojené se zasíláním upomínek a výzev dle Sazebníku. Žalobkyně dále doložila informace o spotřebitelském úvěru, které byly poskytnuty žalovanému.

4. Z doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru – Anonymizováno dne datum soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou u společnosti právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 19 113 Kč; měsíční výdaje žalovaného (bez výdajů na splácení úvěrů) jsou uvedeny ve výši 7 673 Kč. Výdaje na úvěry jsou vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním nebo družstevním bydlení.

5. Z výstupu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný v tomto registru nebyl nalezen.

6. Z výstupu z registru CCB soud zjistil, že zde žalovaný byl nalezen (1 výsledek) a bylo zjištěno, že žádost žalovaného ze dne datum byla odvolána.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. hodnota za období od 1. 11. 2022 do 30. 11. 2022 soud zjistil, že mu na tento účet dne 18. 11. 2022 přišla platba od společnosti právnická osoba ve výši 24 153 Kč. Co se týče výdajových položek, jsou zde patrny platby u obchodníků a také výběry z bankomatu. Konečný zůstatek na účtu činil 3 833,02 Kč.

8. Z výpisu z úvěru za období od 26. 1. 2023 do 31. 1. 2023 soud zjistil, že žalovaný čerpal dne 26. 1. 2023 úvěr v celkové částce 201 500 Kč.

9. Z výpisu z úvěru ze dne 30. 4. 2024 soud zjistil, že k tomuto datu činil zůstatek jistiny 187 519,07 Kč, z toho jistina po splatnosti 9 071,49 Kč, dále jsou zde vyčísleny řádné úroky po splatnosti 9 455,53 Kč, úroky z prodlení 639,30 Kč a poplatky po splatnosti 1 854 Kč.

10. Dopisem ze dne 16. 5. 2024 pak právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že prohlašuje celý úvěr za splatný ke dni 16. 5. 2024 a vyzvala jej k zaplacení celé dlužné částky ve výši 201 969,82 Kč nejpozději do 30. 5. 2024. Dopis byl žalovanému téhož dne odeslán, a to na tři adresy, jak je patrné z poštovního podacího archu.

11. Na základě smlouvy o postoupení souboru pohledávek ze dne 9. 9. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (smlouva o postoupení souboru pohledávek, seznam postupovaných pohledávek). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 12. 9. 2024, který byl žalovanému odeslán dne 16. 9. 2024, jak plyne z poštovního podacího archu. K úhradě dlužné částky do tří dnů byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 19. 1. 2025, která byla téhož dle odeslána (podací lístek).

12. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento smluvní typ upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dle data uzavření úvěrové smlouvy) – dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně na základě jím poskytnutých informací a dále na základě lustrace žalovaného v externích registrech. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc listopad 2022. Tímto výpisem byla ověřena výše příjmu žalovaného. Co se potom týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila s jedním výpisem z účtu a s údaji od žalovaného. K tomuto soud podotýká, že z předloženého výpisu z účtu nejsou patrné pravidelné výdaje žalovaného, zejména nejsou seznatelné výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, jež zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. U převážné části výdajů nelze z výpisu z účtu určit, na co byly vynaloženy. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 22. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 201 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Ze sdělení žalobkyně (které žalovaný nijak nerozporoval) vyplynulo, že dlužná jistina činí částku 187 519,07 Kč, soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení této částky.

24. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že vůči žalovanému nejsou v současné době vedena jiná civilní řízení, avšak je vůči němu vedeno několik exekučních řízení. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

25. Ve zbývající části (tedy ohledně smluvního úroku ve výši 11 541,89 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 187 519,07 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto položek žalobkyni nárok nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 701,76 Kč, přičemž tato částka představuje 45,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,13 %; za účelem posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval požadovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 963 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 187 519,07 Kč sestávající z částky 8 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva k plnění a podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 210 Kč ve výši 5 714,10 Kč. Pro úplnost soud podotýká, že tarifní hodnota byla stanovena dle § 8 odst. 1 a. t. podle něhož platí, že: „Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.“ Soud tak při stanovení tarifní hodnoty vycházel z požadované dlužné jistiny a nepřihlížel k požadovanému příslušenství (smluvní úrok a úrok z prodlení). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.