28 C 380/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 47 736 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 600 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 47 736 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, a , datum, se žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelské úvěru č. , hodnota, , na základě které umožnila žalované čerpat finanční prostředky ve výši 24 000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v prostředí uživatelského účtu vytvořeného žalované po provedené registraci. Totožnost žalované byla ověřena předložením fotokopie občanskéhoprůkazu. Podpis žalované byl nahrazen zadáním unikátního identifikačního kódu zaslaného na mobilní telefon žalované. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru a na dlužnou částku ničeho ani přes výzvu neuhradila. Vedle dlužné jistiny ve výši 24 000 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení úroku v kapitalizované výši 9 600 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou také zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 600 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení a dále smluvní pokuty v kapitalizované výši 14 136 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně předložila soudu také Všeobecné obchodní podmínky. Totožnost žalované byla ověřena z kopie občanského průkazu. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je rozvedená, žije v pronajatém bytě, je důchodce s měsíčním příjmem ve výši 23 330 Kč, přičemž její měsíční výdaje činí částku 7 000 Kč. Žalobkyně dále soudu předložila výpisy z běžného účtu žalované za období od července 2022 do května 2023. Z těchto výpisů plyne, že žalovaná měla pravidelný příjem ze starobního důchodu (jeho výše v květnu 2023 činila , částka, ) a příspěvku na bydlení (jeho výše v květnu 2023 činila , částka, ). Z výpisů také plyne, že žalovaná měla již několik sjednaných úvěrů, když pravidelně splácela částku 1 840 Kč měsíčně společnosti , právnická osoba, ., a dále hradila splátky společnosti , právnická osoba, . v souhrnné výši 4 203 Kč měsíčně a konečně měla sjednaný také kontokorentní úvěr, který taktéž čerpala. V celém uvedeném období byl konečný měsíční zůstatek na účtu žalované vždy záporný, a to v rozmezí - 14 059,08 Kč až - 16 338,55 Kč; pouze v měsíci únor 2023 byl zůstatek na účtu žalované kladný, a to v částce 4 634,74 Kč.

4. Z potvrzení o provedené platbě plyne, že žalobkyně dne , datum, vyplatila na účet žalované částku 20 000 Kč a částku 2 000 Kč a dne , datum, taktéž částku 2 000 Kč. Dopisem ze dne 30. 10. 2023 oznámila žalobkyně žalované, že dne 30. 10. 2023 došlo k zesplatnění úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 6. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů.

5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 30. 6. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací a prohlášení žalované, že je schopna úvěr splácet. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně předložila žádost o spotřebitelský úvěr a výpisy z běžného účtu žalované za období od července 2022 do května 2023, z nichž vyplynul průměrný měsíční příjem žalované ve výši 23 442 Kč (starobní důchod + příspěvek na bydlení). Ostatní příjmové položky není možno do pravidelných příjmů žalované zahrnout, neboť se jednalo o nahodilé položky různého (někdy nejasného) původu. Soud však poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtu žalované vyplynulo, že v měsících bezprostředně předcházejících poskytnutí úvěru výdaje žalované vždy výrazně převyšovaly nad jejími příjmy a zůstatek na účtu byl téměř vždy záporný (vyjma měsíce únor 2023). Nelze pominout ani to, že žalovaná v tomto období opakovaně čerpala úvěry u různých nebankovních společností a dále měla sjednaný také kontokorentní úvěr, který čerpala. Všechny tyto skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, měly žalobkyni vést k velmi důkladnému prověřování její finanční situace, zejména stran jejích výdajů (které zdaleka neodpovídaly deklarované částce 7 000 Kč měsíčně, jak žalovaná uvedla v žádosti o úvěr), což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 24 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 24 000 Kč.

17. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaná má zřejmě větší množství závazků po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu také žalovány. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalované se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

18. Ve zbývající části (tedy ohledně smluvního úroku ve výši 9 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 14 136 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 600 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

19. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo převážně procesně úspěšná žalovaná, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení