28 C 381/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 19 565 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 876 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 713,53 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 19 565 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek ve výši 5 784 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 12 měsíčních splátkách po 1 732 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vyhodnocovala informace získané především z bankovních, nebankovních a dalších registrů (vždy bez negativního výsledku), kontrolou příjmů a výdajů žalované a kontrolou výdajů na splátky úvěru. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek; takto byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalované 15 000 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 19 000 Kč. Měsíční výdaje žalované byly stanoveny částkou 4 200 Kč, a to na základě údajů sdělených žalovanou a doloženými doklady; k této částce byla připočtena částka životního minima a dále byla tato částka navýšena dle ekonomického modelu. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu částku 12 124 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 6 031,36 Kč na jistině a 2 633,64 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, sankční poplatek ve výši 3 400 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 24,53 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žádá o splátky ve výši 500 Kč měsíčně.

3. Soud ve věci nařídil jednání, z něhož se oba účastníci omluvili. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

4. Dne , datum, byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem na účet částku 15 000 Kč (ve smlouvě uveden účet pro vyplacení zápůjčky: , č. účtu, ), kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 1 162 Kč, poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení výši 3 524 Kč a částkou za vedení účtu ve výši 1 098 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 12 měsíčních splátkách po 1 732 Kč. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky a standardní informace o spotřebitelském úvěru. V článku 6.1. smluvních podmínek bylo sjednáno, že pokud žalovaná neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální výše smluvních pokut. V článku 6.2. smluvních podmínek je pak uvedeno, že právní předchůdkyně žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených výdajů, které jí v důsledku prodlení žalované vzniknou, a to ve formě poplatku za upomínku, poplatku za návštěvu oprávněného zástupce a poplatku za vymáhání dluhu s tím, že poplatek za zaslanou upomínku činí 300 Kč (článek 6.3. podmínek) a poplatek za zahájení vymáhání dluhu pak činí 1 000 Kč (článek 6.4. podmínek). Z tabulek „Výpočet smluvní pokuty“ a „Výpočet zákonného úroku z prodlení“ pak plyne, že žalovaná uhradila celkem částku 12 124 Kč a dále je patrný výpočet výše smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku z prodlení.

5. Žalobkyně dále doložila zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne , datum, . Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami za měsíce září a říjen 2018. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 19 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak byly vyčísleny částkou 34 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že žije u rodičů, je svobodná a má 2 vyživovací povinnosti. Žalovaná také uvedla, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. Ohledně měsíčních výdajů žalované je zde uvedeno, že odhadované měsíční výdaje žalované činí 4 200 Kč.

6. Ze sdělení společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , plyne, že na účet č. , č. účtu, byla dne 17. 12. 2018 připsána částka 15 000 Kč odeslaná z účtu právní předchůdkyně žalobkyně s poznámkou „, Anonymizováno, “.

7. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek (žalobkyně měla v době postoupení jiný název). O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 2. 2022, který byl odeslán společně s výzvou k úhradě dne 11. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku.

8. Dopisem ze dne 10. 2. 2022, odeslaným dle podacího lístku dne 11. 2. 2022, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od datace výzvy. Výzva byla odeslána dne 24. 3. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. ke dni 17. 12. 2018 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Příjmy žalované za měsíce září a říjen 2018 v průměrné výši 15 000 Kč měly být ověřeny ze dvou výplatních pásek, které však soudu nebyly předloženy. Další příjem domácnosti ve výši 19 000 Kč, který byl uveden v zákaznické kartě a s nímž právní předchůdkyně žalobkyně rovněž kalkulovala, nebyl doložen zhola ničím. Stran výdajů žalované nepředložila žalobkyně soudu taktéž ničeho. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

18. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku zedne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč žalovaná uhradila celkem 12 124 Kč, soud tak žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 2 876 Kč24. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaná má zřejmě větší množství závazků po splatnosti, které nesplácí, a ohledně nichž byla ve vícero případech již nařízena exekuce na majetek žalované. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. Sama žalovaná uvedla, že je schopna splácet měsíčně částku 500 Kč a soudu se tato měsíční splátka jeví jako přiměřená, a to jak majetkovým poměrům žalované, tak výši dlužné částky a době pro vrácení poskytnuté jistiny. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

25. Ve zbývající části (tedy ohledně jistiny v uhrazené výši 3 155,36 Kč, poplatku ve výši 2 633,64 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, sankčního poplatku ve výši 3 400 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 24,53 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.