28 C 390/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 11 827,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 999,97 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 827,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 375,35 Kč od 8. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 11 827,63 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen kromě jistiny ve výši 4 999,97 Kč také poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč, smluvní úrok ve výši 6 374,68 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 87,84 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 23,04 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, a dále nahlédla do příslušných registrů. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a dosud na úvěr nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto dále požadovala smluvní pokutu ve výši 77,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 375,35 Kč od 8. 1. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 13 800 Kč a žalovaný se zavázal společně s jistinou do 28. 2. 2026 zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, a dále za volitelnou službu „Klidné spaní“ částku 3,66 Kč denně, za službu „Presto“ částku 165 Kč a za službu „Informační SMS servis“ částku 0,96 Kč denně. V článku VIII. smlouvy je stanoveno, že žalobkyně je oprávněna požadovat za každý den prodlení žalovaného s úhradou dluhu smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do jejího uhrazení. Smlouvu žalovaný podepsal zadáním unikátního SMS kódu. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Součástí smlouvy o úvěru byl i souhlas se zpracováním osobních údajů, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, všeobecné obchodní podmínky a informace pro spotřebitele. V předpisu denních splátek byly vypočteny jednotlivé denní splátky, které měl žalovaný hradit; celková výše jedné splátky činila 58,58 Kč a poslední z nich byla splatná dne 26. 2. 2026. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, dne , datum, částku 5 000 Kč.

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný tak v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti se dvěma dalšími osobami, přičemž jedna z těchto osob měla pravidelný příjem a druhá nikoliv. Co se týká příjmu žalovaného, tak při podání žádosti o úvěr uvedl částku 22 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 24 610 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaný uvedl, že má měsíční výdaje na splátky půjček ve výši 12 000 Kč, na bydlení pak měsíčně vydá částku 2 300 Kč, další nezbytné výdaje činí 3 500 Kč a ostatní zbytné výdaje čítají 3 500 Kč. Žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 14 495 Kč a dále také rezervu ve výši 780 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 4 500 Kč.

5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 24 610 Kč. Z výpisu z aplikace Kontomatik jsou patrné pohyby na běžném účtu žalovaného za období od září 2023 do září 2024. Soud z těchto výpisů zjistil, že v měsících září 2023 až listopad 2023 pobíral žalovaný mzdu od společnosti , právnická osoba, , v průměrné měsíční výši 23 543 Kč, dále bylo žalovanému vyplaceno ošetřovné, a to v listopadu 2023 v celkové výši 7 774 Kč a v prosinci 2023 ve výši 4 400 Kč. V lednu a v únoru 2024 byla žalovanému vyplacena podpora v nezaměstnanosti vždy 8 185 Kč a v červenci 2024 pak ve výši 14 342 Kč. V červenci 2024 byla žalovanému vyplacena mzda od společnosti , právnická osoba, , ve výši 16 530 Kč a v srpnu 2024 pak ve výši 25 590 Kč. Ostatní příjmové položky nebylo možno do pravidelných příjmů žalovaného zahrnout, neboť se jednalo o příjmy jednorázové plynoucí od různých osob, kdy jejich účel nebylo možno zjistit. Pravidelné měsíční výdaje (a to zejména výdaje na bydlení, které zpravidla tvoří značnou část výdajů každé osoby) nebyly z daného výpisu seznatelné. Dále z výpisu z aplikace Kontomatik vyplynulo, že žalovaný nepravidelně splácel částky v různé výši společnostem poskytujícím úvěry, a to konkrétně společnosti , právnická osoba, ., a společnosti , právnická osoba, .

6. Žalovaný byl o úhradu dluhu upomenut e-mailem ze dne 7. 1. 2025. Předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z aplikace Kontomatik, z něhož vyplynulo, že žalovaný krátce před poskytnutím úvěru nastoupil do nového zaměstnání, když předtím byl delší dobu nezaměstnán. V měsíci předcházejícím poskytnutí úvěru byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 25 590 Kč, rozhodně se však nejedná o příjem, kterého by žalovaný dosahoval konstantně; naopak je zřejmé, že v posledním roce před poskytnutím úvěru výše jeho příjmu kolísala. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Dále je z výpisu z účtu žalovaného patrno, že měl již existující úvěrové zatížení, koneckonců toto je uvedeno i ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud také poukazuje na skutečnost, že žalovaný své měsíční výdaje vyčíslil souhrnnou částkou 21 300 Kč (výdaje na půjčky 12 000 Kč, výdaje na bydlení 2 300 Kč, další nezbytné výdaje 3 500 Kč a zbytné výdaje 3 500 Kč), kdežto žalobkyně zvažovala měsíční výdaje žalovaného pouze ve výši 14 495 Kč. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil a žalobkyně požadovala dlužnou jistinu pouze ve výši 4 999,97 Kč, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny právě v této výši.

18. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě větší množství závazků po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu také žalovány, v několika případech již byla nařízena exekuce na majetek žalovaného. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

19. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatku za vyplacení úvěru ve výši 99,50 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 374,68 Kč, poplatku za službu Klidné spaní ve výši 87,84 Kč, poplatku za službu Pressto ve výši 165 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 23,04 Kč, smluvní pokuty ve výši 77,60 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 375,35 Kč od 8. 1. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

20. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo převážně procesně úspěšný žalovaný, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.