28 C 432/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 42 350,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 205,36 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 145 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 696,08 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 42 350,36 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 22. 7. 2024 prostřednictvím webové stránky www.flexifin.cz smlouvu o revolvingovém úvěru č. 25091957, na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 27 500 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a s poplatky v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 21. 8. 2024. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík a registr „sankční seznamy“) a vycházela z výpisů z běžného účtu žalovaného od společnosti Kontomatik. Konkrétně tak žalobkyně vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 524 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 11 790,64 Kč. Žalobkyně tak v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 17 399,20 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 229,17 Kč, smluvní úrok ve výši 20 667,57 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 2 054,27 Kč, poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 13,44 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 986,71 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 696,08 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Pro úplnost soud podotýká, že ke dni 17. 4. 2026 došlo ke změně názvu žalobkyně, kdy obchodní firma žalobkyně nyní zní Jméno žalobkyně.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 27 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 1,016 % denně a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, kdy první splátka byla splatná 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru, každá denní splátka pak byla splatná 29. den následující pod dni výpočtu dané denní splátky. Aktuální výše splátek byla k dispozici v klientské sekci. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni taktéž ověřovací poplatek ve výši 1 Kč a dále se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni poplatky za následující volitelné služby, v případě, že tyto služby aktivuje: za službu „Klidné spaní“ částku 3,66 Kč denně (tj. za možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dní), za službu „Presto“ částku 165 Kč (tj. za expresní vyplacení každé tranše úvěru) a za službu „informační SMS servis“ částku 0,96 Kč denně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. Předpis denních splátek tvořil přílohu smlouvy. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy byla ověřena z kopie občanského průkazu a dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného i prostřednictvím služby BankID od společnosti právnická osoba. Ve smlouvě je stanoveno, že v případě prodlení žalovaného je žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do jejího zaplacení. Součástí smlouvy o úvěru byl i „Souhlas se zpracováním osobních údajů“, „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně dále doložila dokument „Informace pro spotřebitele“. V článku 10.1 Všeobecných obchodních podmínek bylo uvedeno, že vzájemná komunikace probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Za prostředky komunikace na dálku je považován e-mail, komunikace prostřednictvím datové schránky, poštovní zásilka zajišťovaná provozovatelem poštovních a kurýrních služeb, telefonický hovor či komunikace prostřednictvím Klientské sekce.

5. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů je popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Podpůrně žalobkyně využívá i výpisy z účtu či přístup k transakční historii klienta a jiné doklady o příjmech. Pověřený pracovník žalobkyně ověřuje, zda jsou ke všem uvedeným významným příjmům žadatele doloženy odpovídající doklady. Co se týče výdajů pracuje žalobkyně nejenom s údaji uvedenými klientem, ale i s faktickým dopočítáváním výdajů spotřebitele, kterým určuje jejich minimální výši mimo jiné s ohledem na situaci ve společně hospodařící domácnosti spotřebitele a region trvalého bydliště; v této souvislosti považuje všechny údaje uvedené spotřebitelem za pravdivé, avšak pokud má důvodné pochybnosti o pravdivosti některých údajů, považuje takovou skutečnost za pokus o úvěrový podvod a předá podnět příslušným orgánům PČR. I přes to žalobkyně údaje o výdajích uvedené spotřebitelem nejen prověřuje, ale i je konfrontuje s obvyklými minimálními výdaji tak, jak s nimi pracuje zákon č. 110/2006 Sb. Výdaje použité ve výpočtu úvěruschopnosti tak nejsou stanoveny pouze na tvrzení spotřebitele, ale odpovídají vždy alespoň minimální výši výdajů, které vycházejí z údajů státní správy. Vypočítané výdaje se tak rovnají (výdajům uvedeným spotřebitelem v žádosti o spotřebitelský úvěr/počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem) + výše životního minima pro společně hospodařící domácnost spotřebitele + rezerva pro výdaje.

6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v tříčlenné domácnosti (všechny tři osoby s příjmem). Co se týká příjmu žalovaného, tak při podání žádosti o úvěr uvedl částku 55 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 16 524 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že tyto činí 3 000 Kč na půjčky, 4 000 Kč na bydlení, 3 000 Kč na ostatní nezbytné výdaje a 1 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 7 845 Kč a dále rezervu ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 8 500 Kč.

7. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 16 524 Kč.

8. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za období od datum do datum pořízeného prostřednictvím aplikace Kontomatik soud nezjistil žádný pravidelný příjem žalovaného (ze zaměstnání, z podnikání, z důchodu apod.), nebyly zjištěny ani žádné pravidelné výdaje žalovaného (trvalé příkazy, opakující se platby nájemného, energií, pojištění, výživného apod.). Dále bylo zjištěno, že žalovaný měl již několik závazků z půjček či úvěrů (u společností právnická osoba., Anonymizováno.) a především pak bylo zjištěno, že převážná většina výdajových položek odcházela na účet společnosti Anonymizováno) či Anonymizováno (Anonymizováno, případně Anonymizováno.

9. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. č. účtu dne 22. 7. 2024 částku 3 000 Kč, dne 23. 7. 2024 částku 600 Kč, částku 1 000 Kč, částku 400 Kč a částku 800 Kč, dne 28. 7. 2024 částku 2 200 Kč, dne 15. 9. 2024 částku 1 000 Kč, částku 500 Kč, částku 1 000 Kč, částku 400 Kč, částku 1 000 Kč, částku 1 000 Kč a částku 1 200 Kč, dne 16. 9. 2024 částku 800 Kč, částku 1 000 Kč, částku 1 000 Kč, částku 600 Kč a částku 400 Kč, dne 29. 9. 2024 částku 500 Kč, částku 1 000 Kč, částku 500 Kč a částku 62 Kč a dne 11. 10. 2024 částku 34 Kč. Celkem tak žalovaný načerpal 19 996 Kč.

10. Emailovou zprávou ze dne 6. 2. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému, že je v prodlení v délce 91 dní, proto s okamžitou platností vypověděla smlouvu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky 42 350,36 Kč.

11. Předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Pokud žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného k tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ke zkoumání příjmů žalovaného pak žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z účtu získaný prostřednictvím aplikace Kontomatik; ani jedním z těchto dokumentů však pravidelné příjmy ani výdaje žalovaného doloženy nebyly. Samotný žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem 55 000 Kč měsíčně, žalobkyně pak kalkulovala s příjmem 16 524 Kč, který vyčetla z výpisu z účtu (tato částka však nebyla pravidelným příjmem ze zaměstnání či podnikání, ale jednalo se toliko o poskytnuté půjčky či úvěry v období jednoho měsíce). Pravidelný příjem žalovaného tak nebyl doložen ničím (např. pracovní smlouvou, výplatními páskami, potvrzením zaměstnavatele apod.). Co se týče výdajové stránky, zde byly z výpisu z účtu zjištěny výdaje žalovaného především na sázky či hry; přitom sám žalovaný uvedl své měsíční výdaje celkem ve výši 11 000 Kč (3 000 Kč na půjčky, 4 000 Kč na bydlení, 3 000 Kč na ostatní nezbytné výdaje a 1 000 Kč na ostatní zbytné výdaje); žalobkyně potom zvažovala výdaje v minimální výši 7 845 Kč a dále rezervu ve výši 650 Kč. Zejména tedy nebyly nikterak doloženy výdaje žalovaného související s bydlením, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Přitom je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého významně lišit a ani statistické údaje (výdaje stanovené v minimální výši) nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Nelze pominout ani fakt, podstatná část plateb žalovaného směřovala na hry a sázky. Není však z ničeho zřejmé, zda tato skutečnost, která zajisté může vzbuzovat pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, byla žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jakkoli zohledněna. Navíc, pokud žalobkyně tvrdila, že provedla lustrace v příslušných registrech, žádné výstupy z těchto registrů soudu nepředložila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (načerpanou částku) celkem ve výši 19 996 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 22. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 19 996 Kč žalovaný jíž uhradil 11 790,64 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 8 205,36 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému byla v nedávné době zahájena celkem další čtyři civilních řízení, kde je rovněž žalován v důsledku nesplácení úvěrů či zápůjček, přičemž ve třech případech již bylo ve věci rozhodnuto a žalovanému tak bylo dohromady uloženo zaplatit více než 100 000 Kč. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, poplatků, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.