28 C 441/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 659,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 585,41 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 073,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 659,05 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 659,05 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovaným dne , datum, uzavřela pomocí prostředků komunikace na dálku její právní předchůdkyně, společnost , Anonymizováno, Na základě uvedené smlouvy žalovaný načerpal finanční prostředky v celkové výši 11 500 Kč, které byl povinen vrátit do 15. 8. 2025. Na svůj dluh uhradil celkem 2 914,59 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka sestává z jistiny ve výši 9 954,25 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč (3 x 250 Kč) dle čl. 8.1 standardních podmínek úvěrové smlouvy, ze smluvního úroku za dobu čerpání úvěru ve výši 5 954,80 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 659,05 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení. Úvěruschopnost žalovaného splatit úvěr byla posuzována jeho lustrací v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Klientům je ponechána 10% rezerva mezi příjmy a výdaji mimo splátku, která se musí rovnat minimálně životnímu minimu, tj. částce 4 860 Kč. Na základě provedené lustrace věřiteli nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, byla dne , datum, podepsána úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 10 000 Kč a částkou prvního čerpání 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem v sazbě 146,949 % ročně, a to stanovenými alespoň minimálními splátkami, které tvoří (a) 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem a poplatkem za výběr, nebo 1 000 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší, a to do patnácti dnů od data výpisu. Ve smlouvě byl sjednán poplatek z prodlení ve výši 250 Kč coby náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s každým prodlením s úhradou měsíční splátky. Smlouva byla podepsána pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně , Anonymizováno, Nedílnou součástí smlouvy byly Standardní podmínky úvěrové smlouvy. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru. Totožnost žalovaného byla ověřena, Anonymizováno, z kopie občanského průkazu a fotografie žalovaného.

4. Parametry žádaného úvěru a osobní údaje žalovaného jsou patrny z dokumentu Loan application info. Z dokumentu Application details soud zjistil, že u žalovaného je uveden příjem ze zaměstnání ve výši 60 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 30 000 Kč; dále je zde uvedeno, že žalovaný je ženatý, žije ve vlastní nemovitosti spolu s dalšími 4 osobami a je OSVČ od 1. 10. 2023. Je zde uvedeno číslo účtu žalovaného č. , č. účtu, .

5. Z doložené tabulky plateb a z jednotlivých výpisů plateb bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 11 500 Kč, a to dne 10. 2. 2025 ve výši 10 000 Kč a dne 30. 4. 2025 ve výši 1 500 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně naopak žalovaný uhradil částku 2 914,59 Kč, a to platbami ze dne 16. 3. 2025 a 22. 4. 2025.

6. Dle faktury s variabilním symbolem č. , var. symbol, činila celková dlužná částka k datu splatnosti 16 739,21 Kč. Aktuální povinná minimální částka k zaplacení pak činila 7 550,67 Kč a sestávala z neuhrazených částek z minulého období a aktuální povinné minimální měsíční splátky.

7. Smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 ve spojení s Dodatkem č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 18. 11. 2021 a seznamem postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisy ze dne 11. 9. 2025 bylo žalovanému oznámeno jednak postoupení pohledávky a jednak byl vyzván k úhradě dlužné částky 16 659,05 Kč a nákladů právního zastoupení 5 033 Kč do tří dnů; upomínka mu byla dle „Potvrdení o podaji doporučenej zásilky“ od společnosti , právnická osoba, . odeslána pod číslem , Anonymizováno, dne 15. 9. 2025.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž z smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, dále na základě lustrace žalovaného v externích registrech a dle úvěrové historie. Současně však žalobkyně nedoložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného doložila. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr dosud uhradil částku 2 914,59 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve zbývající výši 8 585,41 Kč.

19. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že vůči žalovanému nejsou v současné době vedena jiná civilní řízení, avšak jsou vůči němu vedena 3 exekuční řízení (dalších 5 exekučních řízení bylo v minulosti skončeno vymožením). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

20. Ve zbývající části (tedy ohledně částky ve výši 8 073,64 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 659,05 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

21. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo převážně procesně úspěšný žalovaný, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení