28 C 450/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 750 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok ve výši 40 % z jistiny. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaný si nejdříve na webových stránkách žalobkyně www.rerum.cz zvolil parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnil registrační formulář, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasil znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaný žalobkyni poskytl kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci pak žalovaný uzavřel smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadal verifikační SMS kód, který mu žalobkyně zaslala na jím uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI) a z prohlášení žalovaného; k ověření výše příjmu žalovaný poskytl doklady potvrzující výši příjmu a dále výpisy z bankovního účtu za období od května 2024 do července 2024. Úvěruschopnost žalobkyně pak ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalovaný svému závazku nedostál a poskytnutý úvěr nesplatil, když žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 4 000 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 2 750 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč, a to od 5. 11. 2024, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaný potvrdil svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem , Anonymizováno, v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalovaného před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet tak, že úrok měl hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu měl žalovaný splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 1. dni v měsíci. V případě prodlení žalovaného s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. V případě prodlení žalovaného s plněním povinností vůči žalobkyni, byla žalobkyně oprávněna ukončit žalovanému oprávnění čerpat úvěr. Žalobkyně a žalovaný se ve smlouvě dále dohodli, že v případě prodlení žalovaného po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byl žalovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, které žalobkyně soudu taktéž předložila.

4. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je od ledna 2024 zaměstnaný jako řidič s měsíčním příjmem 30 024 Kč. Měsíční výdaje žalovaný vyčíslil částkou 16 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronajatém bytě, v domácnosti žije sám a vyživuje jedno dítě. Z výplatních pásek žalovaného za období 2/2024 – 5/2024 soud zjistil, že průměrná čistá mzda žalovaného v tomto období činila , částka, . Z doložených potvrzení o provedených transakcích je patrné, že na účet č. , č. účtu, došla od společnosti , právnická osoba, dne 15. 4. 2024 částka ve výši 30 021 Kč, dne 15. 5. 2024 částka ve výši 27 530 Kč a dne 14. 6. 2024 částka ve výši 27 521 Kč.

5. Z přehledu transakcí na účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 24. 5. 2024 do 1. 7. 2024 soud nezjistil žádné pravidelné příjmy ani pravidelné výdaje (tj. pravidelně se opakující platby či trvalé příkazy např. za energie, nájem, pojištění apod.) žalovaného. Bylo však zjištěno, že žalovanému bylo v této době poskytnuto několik zápůjček či úvěrů od společností , právnická osoba, a , právnická osoba, a dále že žalovaný sázel či hrál, což vyplývá z několika plateb (výdajových i příjmových) s označením „gambling“.

6. Z doloženého potvrzení o provedené platbě je zřejmé, že žalobkyně na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě, tj. na účet č. , č. účtu, , zaslala dne , datum, částku 10 000 Kč.

7. Dopisem ze dne 1. 11. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že dne 1. 11. 2024 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky.

8. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván i předžalobní upomínkou ze dne 7. 8. 2025, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána dne 12. 8. 2025, jak vyplývá z doloženého potvrzení o podání.

9. Konečně žalobkyně soudu předložila smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 13. 3. 2023 uzavřenou mezi žalobkyní, společností , právnická osoba, ., a společností , právnická osoba, ., v níž si strany smlouvy ujednaly podmínky, za kterých bude žalobkyně postupovat své pohledávky společnosti , právnická osoba, . Dále žalobkyně soudu předložila Přílohu č. 8 ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, ze dne 14. 12. 2023, v níž žalobkyně požádala společnost , právnická osoba, ., o čerpání finančních prostředků. K této žádosti byl připojen Seznam pohledávek, v němž není uvedena smlouva o úvěru uzavření mezi žalobkyní a žalovaným.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních pásek žalovaného žalobkyně prověřila, že žalovanému je každý měsíc vyplácena mzda v průměrné výši kolem 30 000 Kč. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z nájemní smlouvy). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Z doložených výpisů z účtu nejsou identifikovatelné žádné platby žalovaného na výdaje spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Navíc v situaci, kdy z výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovaný je již zatížen několika jinými úvěrovými závazky a dále sází či hraje hazardní hry, měla žalobkyně tím spíše jeho úvěruschopnost důkladně prověřit. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“20. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“21. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč.

22. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému je vedeno několik exekucí; a dále je u zdejšího soudu v několika dalších případech žalován o zaplacení částek z titulu dalších mu poskytnutých finančních částek. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky v dané věci soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku, úroku z prodlení a smluvní pokuty), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. Pro úplnost soud podotýká, že žalobkyně sice předložila smlouvu, v níž byly stanoveny podmínky, za kterých bude své pohledávky postupovat společnosti , právnická osoba, . V projednávané věci však nebylo tvrzeno, že by pohledávka žalobkyně za žalovaným byla postoupena na uvedenou společnost, a ani to nevyplynulo z provedených důkazů. Soud tak dospěl k závěru, že v této věci je žalobkyně aktivně legitimovaná.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 19 200,09 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 23. 3. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 10 000 Kč. Žalobkyně byla z 52 % úspěšná a z 48 % byl úspěšný žalovaný. Úspěch každého z účastníků byl tedy přibližně stejný a soud proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.