28 C 46/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované pro zaplacení 15 804 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 426 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 378,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 826 Kč od 28. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 105,35 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 28. 8. 2025 do 20. 9. 2025 ve výši 631,44 Kč, a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 21. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 8. 2025 dosáhne částky 19 886 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 15 804 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 105,35 % ročně žalobkyni ve 12 měsíčních splátkách po 1 574 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 26. 8. 2025. Žalovaná na poskytnutý úvěr celkem uhradila částku 1 574 Kč. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 11 849,76 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru (9 496,90 Kč) a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění (2 352,86 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 28. 8. 2025 do 10. 2. 2026 ve výši 1 978,95 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 105,35 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 28. 8. 2025 do 20. 9. 2025 ve výši 631,44 Kč, a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 21. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 8. 2025 dosáhne částky 19 886 Kč a konečně také zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 826 Kč od 28. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že potvrdila převzetí částky 10 000 Kč od žalobkyně a současně uvedla, že žalobkyni již uhradila částku 1 574 Kč. Žalovaná rozporovala samotný proces uzavření smlouvy, kdy považuje za spornou skutečnost, zda úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena. Žalovaná má dále za to, že při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy nebyla dostatečně a s odbornou péčí zkoumána její úvěruschopnost a v této souvislosti namítla absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Žalovaná konečně dále namítala rozpor poskytnutého úvěru s dobrými mravy, a to ve vztahu k úrokům a RPSN, které činilo kolem 174,5 % a je tedy nepřiměřeně vysoké, neboť dosahuje více než jednadvacetinásobku obvyklého (průměrného) RPSN požadovaného poskytovateli úvěrů v době uzavření smlouvy. Současně žalovaná požádala o možnost svůj dluh ve výši rozdílu mezi jistinou úvěru a již uhrazenou částkou zaplatit ve splátkách po 800 Kč měsíčně. Ke svojí finanční situaci uvedla, že je evidovaná na úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, žije v domácnosti se svou matkou, kdy se dělí o náklady na bydlení.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastnice sjednaly dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 1 574 Kč, kdy tato částka v sobě zahrnuje také platby za sjednané pojištění [viz část A) smlouvy]. Dále účastnice sjednaly dne 10. 4. 2025 Dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru č. hodnota, z něhož vyplývá, že žalovaná hodlá podepsat a učinit žalobkyni návrh na uzavření smlouvy/smlouvu o úvěru č. hodnota a současně žádá, aby smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Samotný technický popis uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na dálku je uveden v listině s názvem „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“. Konkrétní proces podpisu předmětné smlouvy je pak patrný i z listin „Důkaz o odeslání 1,- Kč“, „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ a „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 11. 4. 2025 spolu se splátkovým kalendářem; dle dodejky byla zásilka s tímto oznámením uložena žalované k vyzvednutí dne 16. 4. 2025 a následně byla nevyzvednutá zásilka vrácena žalobkyni. Z předsmluvního formuláře, konkrétně z odstavce nadepsaného Náklady v případě opožděných plateb vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná v prodlení delším než 15 dnů. Žalovaná je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady (dále v případě prodlení delšího 90 dnů vzniká nárok pouze na úrok odpovídající výši repo sazby stanovené českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, zvýšený o 8 procentních bodů, v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky 16 572 Kč). Z předsmluvního formuláře dále soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 174,5 % a celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činí 16 572 Kč.

5. Společně se smlouvou o úvěru podala žalovaná dne 10. 4. 2025 přihlášku do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěr. Měsíční úhrada za pojištění byla sjednána ve výši 193 Kč (přihláška do pojištění, příloha č. 1 ke smlouvě o úvěru č. hodnota, informační dokument o pojistném produktu, informace o pojištění).

6. Identitu žalované ověřila žalobkyně z fotokopie občanského průkazu.

7. Z historie pohybů na běžném účtu žalované za měsíce leden až duben 2025 vyplynulo, že žalovaná v těchto měsících měla pravidelný čistý příjem od společnosti právnická osoba v průměrné výši 34 020,50 Kč.

8. Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalovaná měla historicky u 5 finančních institucí žádost o úvěr. Součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací (včetně úvěrů vedených u žalobkyně) je zde uveden částkou 407 490 Kč. Je zde patrno, že žalovaná nemá dluh po splatnosti.

9. Z hodnocení klienta ze dne 10. 4. 2025 plyne, že žalovaná pobírala pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 34 500 Kč měsíčně. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta uvedeny částkou 4 860 Kč s poznámkou „životní minimum“ a výdaje na bydlení byly vyčísleny na 5 727 Kč. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly, resp. všechny ostatní výdajové položky jsou vyplněny jako nulové. Dále je zde o žalované uvedeno, že je svobodná a bydlí v pronájmu.

10. V prohlášení ze dne 10. 4. 2025 pak žalovaná mimo jiné potvrdila, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné a pravdivé.

11. Z dokumentu Základní informace o klientovi jsou patrné kontaktní údaje na žalované, její bankovní údaje a časové údaje ve vztahu k její žádosti o úvěr.

12. Dle dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně dne 10. 4. 2025 vyplatila částku 10 000 Kč na účet č. Anonymizováno s uvedením variabilního symbolu: var. symbol. Skutečnost, že žalovaná je majitelkou bankovního účtu č. č. účtu, vyplynula z potvrzení o platbě kartou.

13. Žalobkyně soudu předložila dvě karty klienta, v nichž byl různým způsobem rozepsán splátkový kalendář, avšak z obou shodně plyne, že žalované byla celkem vyplacena částka 10 000 Kč a že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku 1 574 Kč.

14. Dopisy ze dne 23. 7. 2025 a 22. 8. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek, smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 26. 8. 2025.

15. Předžalobní výzvou ze dne 29. 12. 2025, odeslanou dle podacího archu téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu.

16. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), který stanoví, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Na zamýšlený smluvní vztah pak dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

18. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 19. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

24. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat (zejména náklady na bydlení, dále pak případně dopravu, stravování, ošacení apod.) a dále dosavadní dluhové zatížení klienta. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na prosté shromáždění pokladů nebo na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.

25. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedoložila, že při sjednávání smlouvy postupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o příjmy žalované, ty byly doloženy prostřednictvím historie pohybů na jejím běžném účtu. Pokud jde o výdaje žalované, zejména pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala, ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní. Žalobkyně nemůže v tomto ohledu argumentovat odkazem na prohlášení dlužníka o pravdivosti a úplnosti jím poskytnutých údajů. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na tvrzení žadatele o úvěr. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Stejně tak nelze podle soudu ani výdaje klienta určovat prostřednictvím údajů o životním minimu. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele a tuto činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele, jelikož údaje o životním minimu ničeho nevypovídají o tom, jaké výdaje má konkrétní žadatel v souvislosti se zajišťováním svých základních životních potřeb a hrazení svých nákladů. V dané věci výdaje žalované vyplývaly pouze z jejího prohlášení, kdy žalobkyně vycházela z ničím nepodloženého tvrzení žalované a výdajích na bydlení (ačkoli byly objektivně zjistitelné např. prostřednictvím nájemní smlouvy), a dále vycházela z životního minima, které však nemusí být v konkrétních poměrech žalované vůbec vypovídající. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 27. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 28. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná již před podáním žaloby uhradila na svůj dluh částku 1 574 Kč, soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve zbývající výši 8 426 Kč.

29. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodou, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Stran svých majetkových poměrů žalovaná uvedla, že je evidována na úřadu práce bez nároku na podporu a že žije v domácnosti se svou matkou, s níž se dělí o náklady na bydlení. Soudu je pak známo, že žalovaná má vícero dluhů po splatnosti, které nesplácí a jež jsou žalovány u zdejšího soudu. Žalovaná uvedla, že je schopna na svůj dluh splácet měsíčně částku 800 Kč. Žalobkyně s možností splátek nesouhlasila, avšak pro případ, že soud bude jiného názoru, navrhla, aby výše splátek byla určena ve výši, jaká byla sjednána ve smlouvě o úvěru (tedy ve výši 1 574 Kč). Soud dospěl k závěru, že možnostem žalované dle dikce § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru odpovídá právě plnění dluhu ve splátkách, které určil ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soud k tvrzení žalované přihlédl, současně však vzal v úvahu výši dlužné částky a skutečnost, že vrácení poskytnuté jistiny má proběhnout v době přiměřené možnostem žalované, nikoliv v době nepřiměřeně dlouhé. Na druhé straně soud zohlednil i nepříznivé majetkové poměry žalované. Za přiměřené proto nepovažoval ani splátky ve výši odpovídající původnímu smluvnímu ujednání, tedy 1 574 Kč měsíčně. Po zvážení všech okolností případu dospěl soud k závěru, že přiměřenou výší měsíční splátky je částka 1 000 Kč, která odpovídá možnostem žalované a současně umožní splacení dluhu v rozumné době. Soud dále podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. určil, že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Stanovení ztráty výhody splátek považuje soud za přiměřené, neboť vytváří rovnováhu mezi zájmem žalované na postupném plnění dluhu a zájmem žalobkyně na řádném a včasném splácení pohledávky.

30. Pro úplnost soud uvádí, že dalšími námitkami žalované se nezabýval, neboť jejich projednání by nemohlo žalované přinést příznivější rozhodnutí ve věci.

31. Ve zbývající části (tedy ohledně částky ve výši 7 378,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 826 Kč od 28. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 105,35 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 28. 8. 2025 do 20. 9. 2025 ve výši 631,44 Kč, a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 9 496,90 Kč od 21. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 8. 2025 dosáhne částky 19 886 Kč), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky v celkové výši 18 664,80 Kč (požadovaný smluvní úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 8 426 Kč. Žalobkyně byla ze 45 % úspěšná a z 55 % byla úspěšná žalovaná. Úspěch každého z účastníků byl tedy přibližně stejný a soud proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.