28 C 61/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 12 902 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 346 Kč do dvou týdnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 556 Kč s úrokem z prodlení v částce 73,17 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 902 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 12 902 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná částka se skládala z nesplacené jistiny ve výši 9 877 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, rodinný stav, splátky u jiných společností atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v externích registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z údaje o příjmu, který žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, tedy z částky 24 600 Kč. Do výdajů žalované pak žalobkyně zahrnula životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 5 984 Kč, buffer žalované ve výši 100 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru 1 459 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaná bude mít (i po úhradě splátek sjednávaného úvěru) volné peněžní prostředky ve výši 12 587 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že celkově žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu uhradila částku 13 654 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum úvěrovou smlouvu (ID žádosti: Anonymizováno). Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet ve 24 měsíčních splátkách s tím, že celkově je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 640 Kč (bez doplňkových služeb). Číslo účtu pro poskytnutí úvěru je uvedeno: č. účtu. Ve smlouvě byly sjednány doplňkové služby, mimo jiné i služba Bezpečná splátka s povinností platby 99 Kč měsíčně. Dále bylo ve smlouvě stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou dluhu je žalobkyně oprávněna účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výše je ke dni uzavření úvěrové smlouvy stanovena částkou 300 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se může v budoucnu změnit, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Informace o úvěrové smlouvě byly shrnuty ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně soudu předložila také Sazebník poplatků platný od 4. 11. 2022 a Informační memorandum o zpracování osobních údajů.

4. Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v Kartě klienta, kde je uvedeno, že žalovaná je zaměstnaná s příjmem 24 600 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 23 000 Kč měsíčně a splátky jiným společnostem pak byly vyčísleny částkou 1 500 Kč. Výsledky kontroly v příslušných registrech jsou uvedeny s příznaky „OK“, případně je uvedeno, že žalovaná v registru nebyla nalezena (insolvenční rejstřík). Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná měla v době poskytnutí úvěru jiné závazky, a to konkrétně tři existující splátkové závazky a jeden existující nesplátkový závazek (kontokorent). Dále je patrno, že žalovaná dne 14. 7. 2024 podala žádost o kreditní kartu s úvěrovým rámcem 10 000 Kč. Celková výše měsíčních splátek žalované je zde vyčíslena částkou 5 883 Kč, přičemž celková zbývající částka k uhrazení je 131 021 Kč. Žalobkyně dále soudu předložila dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta, v němž jsou obecně popsány principy a metody, které žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti používá.

5. Z opisu výpisu proplacení smlouvy je patrno, že dne datum žalobkyně zaslala na účet č. č. účtu částku 15 000 Kč.

6. Dopisem ze dne 7. 7. 2025, jehož odeslání dne 8. 7. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 30 dnů. Dále byla žalovaná dopisem ze dne 22. 8. 2025, jehož odeslání dne 25. 8. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů. Konečně byla žalovaná k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 26. 9. 2025, jejíž odeslání dne 29. 9. 2025 žalobkyně opět prokázala podacím archem.

7. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkovou částku 15 000 Kč a uhradila celkovou částku 13 654 Kč.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, statistických údajů a lustrací v externích registrech. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zde soud poukazuje na rozpor v tvrzení žalované, že její dosavadní měsíční splátky úvěrů činí částku 1 500 Kč (uvedeno v Kartě klienta) a ve zjištění plynoucím z výpisu z NRKI, z něhož vyplynulo, že žalovaná měla měsíční splátky jiných úvěrů ve výši 5 883 Kč. Již tato skutečnost měla žalobkyni vést k velmi důkladnému posuzování úvěruschopnosti žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně předložila kartu klienta a výpis z NRKI, avšak nepředložila žádné dokumenty, kterými by ověřovala a jimiž by byla doložena výše příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně tak na ověřování příjmů a výdajů žalované zcela rezignovala a vycházela pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované a ze statistických údajů (které však vůbec nemusí odrážet realitu majetkových poměrů daného konkrétního klienta). Nelze pominout ani to, že žalovaná v krátké době předcházející sjednání daného úvěru opakovaně čerpala další úvěry u různých nebankovních společností a dále měla sjednaný také kontokorentní úvěr. Pouze několik dnů před uzavřením úvěrové smlouvy se žalobkyní požádala žalovaná ještě o kreditní kartu. Všechny tyto skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, měly žalobkyni vést k velmi důkladnému prověřování její finanční situace, což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaná na svůj dluh již uhradila částku 13 654 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve zbývající výši 1 346 Kč.

20. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaná má další závazky po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu také žalovány, přičemž některé z nich jsou již vymáhány exekucí. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalované se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou týdnů od právní moci rozsudku.

21. Ve zbývající části (tedy ohledně jistiny ve výši 8 531 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, úroku z prodlení v částce 73,17 Kč a s úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 902 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

22. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo převážně procesně úspěšná žalovaná, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.