28 C 62/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 121 300,53 Kč s příslušenstvím

I. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 200 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 953,08 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 323,39 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 423,42 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 453,05 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 144 493,13 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 118 294,06 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 118 424,06 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 121 300,53 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím , Anonymizováno, , webového rozhraní žalobkyně, jež je obdobou internetového bankovnictví, využívaného bankami. Na základě této smlouvy žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 125 000 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a případnými poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 27. 3. 2025. Celkem žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 144 344 Kč a uhradila částku 138 988 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 119 570,53 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19 475,31 Kč (za období od 28. 3. 2025 do 30. 6. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 119 570,53 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 222,88 Kč (za období od 11. 4. 2025 do 30. 6. 2025) a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 121 300,53 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že žalobkyně vypočetla maximální limit měsíční splátky (MLS) žalované dle své metodiky. Žalobkyně přitom zohlednila příjmy a výdaje žalované včetně výdajů na stávající závazky. Při ověřování příjmové stránky vycházela žalobkyně z výpisu z účtu žalované za období od 20. 8. 2021 do 15. 11. 2021, z něhož je patrné, že žalovaná pobírá pravidelný příjem od , právnická osoba, . Rovněž výdaje žalované byly ověřeny prostřednictvím tohoto výpisu z účtu. Žalobkyně rovněž před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustrace v registrech NRKI, SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně poukázala i na skutečnost, že žalovaná úvěr po dobu tří let řádně splácela.Žalovaná uvedla, že nároky žalobkyně jsou založeny na neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru porušila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované; zároveň je smlouva neplatná proto, že během kontraktačního procesu prostředky elektronické komunikace na dálku nebyly naplněny požadavky daného právního jednání. Žalovaná tak navrhovala, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni pouze bezdůvodné obohacení představující nedoplatek na jistině ve výši 5 356 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že v současné době není schopna hradit vyšší částky než 2 000 Kč měsíčně.Podáním ze dne 12. 3. 2026 vzala žalobkyně svoji žalobu částečně zpět, a to co do částky 2 876,47 Kč (z přiloženého výpisu je pak patrno, že tato částka zahrnuje část jistiny ve výši 1 276,47 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč), dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 8 323,53 Kč, dále co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 953,08 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení a z částky 323,39 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 423,42 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení a z částky 1 453,05 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení. K důvodům částečného zpětvzetí žalobkyně uvedla, že žalovaná jí po podání žaloby uhradila celkem částku 11 200 Kč, konkrétně dne 23. 10. 2025 uhradila částku 5 600 Kč a dne 25. 11. 2025 uhradila částku 5 600 Kč.Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud výrokem

I. řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, náklady na vymáhání, smluvní pokutu a výše specifikované příslušenství) zastavil.Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 118 294,06 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč, kapitalizovaného úroku za období do 25. 11. 2025 ve výši 16 959,45 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období do 25. 11. 2025 ve výši 9 109,62 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 118 294,06 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 118 424,06 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním – , Anonymizováno, - revolvingový úvěr č.: , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 75 000 Kč s úrokovou sazbou 27,88 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 3,05 % z úvěrového rámce (tj. 2 284 Kč). Částka ve výši prvního čerpání (75 000 Kč) měla být poukázána na účet žalované číslo: , č. účtu, . Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . s kódem , Anonymizováno, . Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná o úvěr požádala na webových stránkách žalobkyně, po vyplnění registračního formuláře a po řádné registraci byla elektronicky uzavřena smlouva, kdy žalovaná ji podepsala SMS kódem , Anonymizováno, , který jí byl zaslán na jí uvedené telefonní číslo , tel. číslo, (Dohledání informací o činnosti klienta). Ve smlouvě bylo ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady na vymáhání (náklady spojené s upomínáním) a dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně dále doložila i kopii občanského průkazu žalované.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnaná s čistým hlavním měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, je vdaná, bezdětná a příjem ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč měsíčně.Ze znaleckého posudku č. , č. účtu, zhotoveného , právnická osoba, dne 22. 8. 2024, který doložila žalobkyně, vyplývá, že vedení elektronické evidence žalobkyně dokládající zřizování a čerpání služeb žalobkyně je důvěryhodné.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaná je vdaná, bezdětná a bydlí ve vlastním domě/bytě. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti žalované činí 35 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti uvedla žalovaná v žádosti o úvěr ve výši 1 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech ke dni 16. 11. 2021 byly negativní (nebylo proti ní vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK, u MVCR ověřeno).Dle listiny označené jako „Ověření bonity MLS“ je patrné, že žalobkyně v rámci výpočtů maximálního limitu splátky (MLS) žalované a domácnosti žalované zjišťovala z veřejných i soukromých zdrojů následující statistické údaje a částky: životní minimum žalované i členů její domácnosti, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti (tj. statistický údaj), náklady na bydlení dle údajů ČSÚ, náklady na placení dalších závazků dle údajů v NRKI. Tyto údaje pak žalobkyně porovnala s výdaji uvedenými žalovanou a vycházela z vyšší hodnoty. Konkrétně žalobkyně provedla výpočet MLS žalované tak, že zohlednila příjem žalované ve výši 18 000 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti ve výši 3 550 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 7 376 Kč a výši splátky schváleného úvěru 2 284 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti zohlednila žalobkyně příjem žalované ve výši 18 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 35 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 7 376 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 4 227 Kč (měsíční výdaje domácnosti sdělené žalovanou byly 1 000 Kč), životní minimum členů domácnosti ve výši 6 750 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 2 284 Kč.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru již měla „existující“ dva splátkové úvěry (z 22. 9. 2021 na částku 20 000 Kč a z 9. 4. 2021 na částku 424 000 Kč), jeden kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a jednu kreditní kartu. Zároveň měla 25 splátkových úvěrů již ukončených (z toho některé předčasně) a sedm žádostí o splátkový úvěr a jedna o revolvingový úvěr jí bylo odmítnuto.Z doloženého přehledu pohybů na účtu žalované za období od 20. 8. 2021 do 15. 11. 2021 soud zjistil, že žalované došla od , právnická osoba, dne 13. 9. 2021 na účet mzda ve výši 14 450 Kč, dne 14. 10. 2021 jí došla mzda ve výši 18 946 Kč, dne 11. 11. 2021 jí došla mzda ve výši 18 355 Kč a dne 4. 11. 2021 jí došlo od ČSSZ ošetřovné za období od 5. 10. 2021 do 12. 10. 2021 ve výši 2 056 Kč. V každém měsíci žalovaná z účtu platila , Anonymizováno, poplatek ve výši 135 Kč, v září a říjnu platila společnosti , Anonymizováno, . částku 2 330 Kč, 9. 9. 2021, 27. 9. 2021 a 11. 11. 2021 platila pojištění ve výši 1 680 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná měla řadu dalších nepravidelných výdajů především šlo o platby u obchodníků, platby na účet a výběry z bankomatů (např. za měsíc říjen činily výdajové položky celkem 35 636,76 Kč). Rovněž soud z tohoto výpisu zjistil, že žalovaná v době krátce před poskytnutím úvěru čerpala už i jiné úvěry (ať už u žalobkyně či např. u společnosti , právnická osoba, ). Suma všech příchozích transakcí za dané období činila 149 326 Kč, zatímco odchozí transakce činily celkem 149 413,33 Kč.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkem 144 344 Kč a uhradila celkem 150 188 Kč. Z tohoto výpisu je též patrné, že výše úvěrového rámce byla navýšena na 125 000 Kč.Dopisem ze dne 27. 3. 2025, jehož odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 24. 4. 2025, jejíž odeslání dne 25. 4. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem.Žalovaná soudu doložila Oznámení o zahájení před finančním arbitrem ze dne 24. 6. 2025, dopis ze dne 3. 3. 2025 adresovaný žalobkyni (Návrh smírného řešení sporu), návrh na zahájení řízení u finančního arbitra, prohlášení o osobních, majetkových a výdělečných poměrech datované 17. 10. 2025, výpis z úvěrového účtu u , právnická osoba, za období od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024, dohodu o narovnání uzavřenou se společností , právnická osoba, , dohodu o narovnání uzavřenou se společností , Anonymizováno, ., dohodu o narovnání se společností , právnická osoba, . Tyto listiny soud k důkazu neprováděl, neboť by z nich nebylo možno zjistit žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.Žalovaná dále navrhla provést důkaz příkazem , Anonymizováno, ze dne 14. 12. 2024, č. j. , Anonymizováno, , a žalobkyně navrhla provést důkaz dotazem na příslušného poskytovatele služeb elektronické komunikace; tyto důkazy soud rovněž pro nadbytečnost neprováděl.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Smlouva přitom měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 17. 11. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla a z doložených listiny vyplynulo, že příjem žalované byl před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ověřen výpisem z bankovního účtu. Před navýšením úvěrového rámce však její příjem již ověřován zřejmě nebyl, stejně jako žalovanou v žádosti uvedený příjem ostatních členů domácnosti ve výši 35 000 Kč měsíčně nebyl žádnou listinou doložen. Výdaje žalované měly být rovněž ověřeny z doloženého výpisu z účtu a dále výpisem z NRKI. Žalobkyně však do svých výpočtů použila statistické údaje jako jsou normativní náklady na bydlení a životní minimum (když sama žalovaná uvedla své měsíční výdaje toliko ve výši 1 000 Kč) a nezohlednila, že z výpisů z účtu byly patrné měsíční výdaje podstatně vyšší. Nadto i co se týče ověřování výdajové stránky je doložený výpis relevantní pouze pro období před uzavřením úvěrové smlouvy s úvěrovým rámcem 75 000 Kč, nelze jej však jakkoli zohlednit co se týče úvěrového rámce 125 000 Kč. Je tak zřejmé, že ani výdaje žalované nebyly řádně prověřeny, když dále nebylo ani žádným způsobem ověřeno, zda žalovaná skutečně bydlí ve vlastní nemovitosti a nevyživuje žádné osoby, jak sama v žádosti uvedla (když z lustrace v registru obyvatel je patrné, že žalovaná v té době měla dvě nezletilé děti, které pravděpodobně byla povinna vyživovat). Postup, kdy poskytovatel úvěru vychází z ničím nepodložených tvrzení dlužníků, je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Vždy je nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy a před navýšením úvěrového rámce, posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 144 344 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Žalovaná žalobkyni již celkem uhradila částku 150 188 Kč (138 988 Kč před podáním žaloby a 11 200 Kč po podání žaloby), tedy ještě více, než kolik byla povinna, soud proto výrokem II. žalobu ve zbývající části (tedy v části, v níž nebylo řízení zastaveno) zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. podle něhož platí, že „I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu“, ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. dle něhož platí: „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“ Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná; ve věci měla pouze nepatrný neúspěch, když žaloba byla podána důvodně pouze ohledně částky 5 356 Kč, kdy zastavení řízení ohledně této částky zavinila žalovaná úhradou tohoto dluhu po podání žaloby. Soud tak přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., kdy žalované dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, jakožto účastníku řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (písm. a) písemné podání ve věci samé – vyjádření k žalobě, písm. h) návrh na prominutí zmeškání lhůty). Lhůtu k plnění soud určil jako obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.