28 C 74/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 31 376,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 400 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 581,74 Kč s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 31 376,93 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovaným uzavřela dne 18. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu poskytla částku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal vrátit částku ve výši 27 888 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 13 974,23 Kč na jistině úvěru, 660,80 Kč na smluvním úroku, 6 300 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 845,83 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 2 507,14 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 088,93 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 19. 2. 2025 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 560,54 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 044,27 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku 2 600 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěry, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného (příjmy konkrétně pracovní smlouvou a výplatními páskami, výdaje pak výpisy z bankovního účtu) a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že poskytl úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny jednotlivé smlouvy o úvěru. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba., byla dne 18. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 700 Kč (celková dlužná částka 27 888 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku úvěru. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednáno, že: „Pokud Dlužník nezaplatí jakoukoli splátku dle této Smlouvy řádně a včas, je povinen zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně v níž je Dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou lze Dlužníkovi uložit smluvní pokutu v max. výši 500 Kč.“ Z přehledu plateb pak plyne, že žalovaný uhradil celkem částku 2 600 Kč.

4. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr ze dne 18. 12. 2023. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán od 1. 6. 2023 s měsíčním příjmem ve výši 25 093 Kč, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 3 500 Kč na bydlení a energie, 4 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady; celkem tak měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 8 360 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí u rodičů, je rozvedený, nemá jiný úvěr a nemá žádnou vyživovací povinnost.

5. Žalovaný byl zaměstnán u zaměstnavatele právnická osoba, od 1. 6. 2023 na dobu neurčitou s průměrnou měsíční hrubou mzdou ve výši 35 500 Kč (pracovní smlouva ze dne 1. 6. 2023). Z detailů plateb je zřejmé, že žalovanému byl v měsíci říjnu 2023 připsán příjem ve výši 28 970 Kč, v měsíci listopadu 2023 pak příjem ve výši 23 980 Kč a dále příjem ve výši 22 330 Kč, u něhož není patrno, kdy byl na účet žalovaného připsán.

6. Dále bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek na žalobkyni. Kupní cena za postoupení pohledávek byla uhrazena (potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 25. 3. 2025). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 2. 4. 2025.

7. Předžalobní výzvou ze dne 17. 7. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 1. 8. 2025. Výzva byla odeslána téhož dne, tj. 17. 7. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento smluvní typ upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dle data uzavření úvěrové smlouvy) – dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani z jedné ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně na základě jím poskytnutých informací, výpisů z účtu, pracovní smlouvy a výplatních pásek, a dále na základě lustrace žalovaného v externích registrech. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila pracovní smlouvu a detaily 3 přijatých plateb, ze kterých bylo zřejmé, že příjem žalovaného byl průměrně ve výši 25 093 Kč měsíčně.

17. Co se potom týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. Pokud žalobkyně tvrdila, že výdaje žalovaného byly ověřeny výpisy z bankovního účtu, k tomuto tvrzení nepředložila soudu žádné důkazy. Skutečnost, že by takto byly výdaje žalovaného ověřovány, neplyne ani ze žádosti o úvěr. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovány. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o úvěru. K tomuto soud podotýká, že § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru stanoví povinnost poskytovatelů úvěrů uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 0000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný již před podáním žaloby uhradil na svůj dluh částku 2 600 Kč, soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve zbývající výši 12 400 Kč.

23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že vůči žalovanému nejsou v současné době vedena jiná civilní řízení, avšak je vůči němu vedeno více exekučních řízení. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

24. Ve zbývající části (tedy ohledně částky ve výši 20 581,74 Kč s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

25. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo převážně procesně úspěšný žalovaný, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok a úrok z prodlení, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.