28 C 93/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 55 771,98 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 55 771,98 Kč s úrokem v částce 5 363,28 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 61 135,26 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení a s náhradami nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 800 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 55 771,98 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum, kterou se žalovanou uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 75 000 Kč, kdy tento úvěr měla žalovaná splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů žalované. Za tím účelem si žalobkyně od žalované vyžádala kopii občanského průkazu a dalšího průkazu totožnosti, výpisy z bankovního účtu žalované a dodatečný doklad o příjmech. Žalobkyně také provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze neplatných dokladů, SOLUS). Úvěruschopnost žalované tak byla posouzena na základě údajů zjištěných od žalované ve spojení s dalšími listinami. Při posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně zvažovala příjem ve výši 20 336 Kč měsíčně. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky ve výši 3 000 Kč. Měsíční finanční závazky žalované pak zvažovala ve výši 3 005 Kč plus splátky nově poskytovaného úvěru ve výši 3 244 Kč. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení; žalobkyně proto po zaslání několika upomínek celý úvěr zesplatnila. Žalovaná žalobkyni před podáním žaloby uhradila celkem částku ve výši 100 564 Kč. Žalobkyně po žalované nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 55 771,98 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 363,28 Kč, nákladů na upomínky ve výši 800 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 61 135,26 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě měla žalobkyně žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 75 000 Kč. Úvěr měl být dle článku IV. bodu 4.3. smlouvy poskytnut tak, že částka ve výši 25 593 Kč měla být vyplacena na účet žalované uvedený v záhlaví smlouvy, tedy na bankovní účet č. č. účtu, částka ve výši 38 157 Kč měla být vyplacena žalobkyni jakožto věřiteli žalované za účelem úplné úhrady předchozího závazku ze smlouvy č. hodnota ze dne 6. 1. 2022 a konečně částka 11 250 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně specifikované v bodě 4.8. smlouvy, což jsou účelně vynaložené náklady žalobkyně na vyřizování úvěru ve složení a výši blíže popsané ve smlouvě o úvěru. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit spolu s úrokem ve výši 26 % ročně v 72 měsíčních splátkách po 2 067 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Celková částka, která měla být takto uhrazena činila 148 824 Kč. Pro případ prodlení bylo ujednáno, že žalobkyně zašle žalované první písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 300 Kč), poté zašle žalobkyně žalované druhou písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč). Pokud nedojde ze strany žalované ani poté k úhradě dlužné částky, je žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru a je oprávněna požadovat po žalované rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady za upomínky. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Totožnost žalované byla ověřena z kopie občanského průkazu a řidičského průkazu.

5. Součástí smlouvy byla též příloha č. hodnota s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, z níž bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, má 1 vyživovací povinnost a sama uvedla, že má měsíční příjem 20 336 Kč. Náklady na bydlení žalovaná vyčíslila částkou 3 000 Kč měsíčně a pravidelné finanční závazky pak částkou 3 005 Kč měsíčně. Žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla tyto pravidelné závazky ve výši 3 005 Kč a dále jednorázové závazky ve výši 18 000 Kč. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, interní databáze žalobkyně) byl o žalované zjištěn negativní záznam ohledně jednorázových závazků.

6. Přílohou č. hodnota ke smlouvě byla Smlouva o zřízení doplňkové služby Anonymizováno, přičemž za tuto službu se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 1 177 Kč měsíčně společně se splátkami úvěru (celkem tedy za tuto službu měla žalovaná zaplatit částku 84 744 Kč). Žalobkyně soudu předložila také žádost žalované o poskytování této služby.

7. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, jejichž součástí byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Tabulka umoření.

8. Dle Výsledku lustrace v CEE je zřejmé, že žalovaná ke dni 3. 5. 2022 neměla na svoji osobu evidované žádné exekuce. Občanský průkaz žalované nebyl veden v evidenci neplatných dokladů vedené MVČR (výpis o kontrole). Dle výstupu z insolvenčního rejstříku nebylo na osobu žalované zahájeno insolvenční řízení.

9. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Okamžitá příchozí platba“) je patrné, že na účet žalobkyně byla dne 3. 5. 2022 zaslána z účtu žalované uvedeného ve smlouvě (č. ú. č. účtu) verifikační platba ve výši 1 Kč.

10. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně dne 3. 5. 2022 poukázala částku 25 593 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě (č. ú. č. účtu).

11. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – platba převodem uvnitř banky“) je zřejmé, že žalobkyně dne 3. 5. 2022 poukázala částku 38 157 Kč na účet č. č. účtu s uvedením poznámky „Anonymizováno“ a variabilního symbolu var. symbol.

12. Z předložených výpisů z účtu žalované č. č. účtu jsou patrné pohyby na běžném účtu žalované za období od 1. 2. 2024 do 30. 4. 2024. Soud z těchto výpisů zjistil, že žalovaná měla pravidelný příjem od společnosti Anonymizováno v průměrné čisté měsíční výši 24 771 Kč. Ostatní příjmové položky nebylo možno do pravidelných příjmů žalované zahrnout, neboť se jednalo o příjmy jednorázové plynoucí od různých osob, kdy jejich účel nebylo možno zjistit. Pravidelné měsíční výdaje (a to zejména výdaje na bydlení, které zpravidla tvoří značnou část výdajů každé osoby) nebyly z daných výpisů seznatelné. Dále z bankovní historie žalované vyplynulo, že žalovaná splácela jiný úvěr u žalobkyně a v měsíci dubnu 2022 byly žalované poskytnuty další dva úvěry od společností právnická osoba (ve výši 11 500 Kč) a Anonymizováno (ve výši 6 500 Kč). Ve všech měsících žalovaná prováděla vklady a výběry hotovosti v řádech desetitisíců Kč, kdy u těchto položek není patrný jejich účel. Co se týká stavu účtu, v měsíci únor 2022 byl počáteční stav na účtu žalované evidován ve výši 50 839,06 Kč, celkem na tento účet bylo připsáno 173 121,06 Kč a celkem bylo odepsáno 219 209,40 Kč; konečný zůstatek tak činil 4 750,72 Kč. V březnu 2022 pak bylo na účet žalované připsáno celkem 93 728,05 Kč a odepsáno bylo 96 945,65 Kč; konečný zůstatek tak činil 1 533,12 Kč. V dubnu 2022 bylo na účet žalované připsáno celkem 90 540,03 Kč a odepsáno bylo celkem 91 746,15 Kč; konečný zůstatek tak činil 324 Kč.

13. Z výplatní pásky za měsíc březen 2022 plyne, že žalovaná v tomto měsíci měla čistou mzdu od společnosti Scolarest ve výši 33 960 Kč, kdy po srážkách na stravné jí bylo vyplaceno 33 640 Kč.

14. K úhradě dlužné splátky splatné dne 15. 3. 2025 upomenula žalobkyně žalovanou upomínkami ze dne 20. 3. 2025 a ze dne 5. 4. 2025 s tím, že za první odeslanou upomínku byl účtován poplatek 300 Kč a za druhou upomínku pak poplatek 500 Kč. Upomínky byly zaslány na doručovací adresu žalované.

15. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 7. 2025, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě celkové dlužné částky 69 995,26 Kč do 11. 8. 2025.

16. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 17. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

18. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 19. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

23. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 24. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

25. Příjmy žalované byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisů z bankovního účtu a jedné výplatní pásky. Jak již soud uvedl výše, do pravidelných příjmů žalované bylo možno zahrnout pouze příjmy od jejího zaměstnavatele (společnosti Anonymizováno), neboť není znám původ ani účel ostatních příchozích plateb, které na účet žalované zasílaly další osoby. Ohledně výdajové stránky žalované nebyly soudu doloženy listiny osvědčující, že by žalobkyně výši pravidelných výdajů žalované dostatečně a řádně ověřovala. Žalobkyně sice předložila výpisy z účtu žalované za tři měsíce předcházející poskytnutí úvěru, z těchto však nebyly pravidelné výdaje žalované patrny. Nadto je zde velké množství výběrů hotovosti ve vysokých částkách, u nichž není vůbec zřejmý jejich účel. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti spokojila pouze s údaji od žalované, které však blíže neověřovala. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalované spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalované (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, dokladů SIPO apod.). Žalobkyně však ani nezjišťovala, zda žalovaná bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné náklady na bydlení v částce 3 000 Kč, aniž však taková částka odpovídala bankovním výpisům. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Nadto je z výpisu z účtu žalované patrno, že měla již existující úvěrové zatížení, koneckonců toto je uvedeno i ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud také poukazuje na skutečnost, že z výpisů z účtu vyplynulo, že ve všech třech měsících předcházejících poskytnutí úvěru převyšovaly výdaje žalované nad jejími příjmy a konečný zůstatek na jejím účtu postupně výrazně klesal, a to i přes další čerpané úvěry, kdy z počátečního zůstatku v měsíci únoru 2022 ve výši 50 839,06 Kč zůstalo na konci měsíce dubna 2022 pouze 324 Kč. Převážnou většinu transakcí na účtu žalované nebylo možné z předložených podkladů identifikovat co do jejich původu či účelu (nelze vůbec určit, jak byly dané peněžní prostředky získány / vynaloženy). Tyto výpisy z účtu tak nebyly způsobilé dostatečně objasnit finanční situaci žalované natolik, aby pouze na jejich základě mohla žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

28. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 63 750 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Do výše bezdůvodného obohacení soud zahrnul částku 25 593 Kč, která byla žalované skutečně vyplacena, a dále částku 38 157 Kč, jež byla použita k úhradě předchozího dluhu žalované. Naopak do výše bezdůvodného obohacení soud nezahrnul částku 11 250 Kč, která měla dle smlouvy sloužit k úhradě nákladů žalobkyně spojených s vyřízením úvěru, neboť i toto smluvní ujednání je stiženo absolutní neplatností, a žalobkyni proto nárok na úhradu těchto nákladů nevznikl.

30. Ze sdělení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná žalobkyni ještě před podáním žaloby uhradila celkem částku 100 564 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byla zcela úspěšná žalovaná, proto by jí náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.