4 C 116/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného t. č. ulice a číslo, PSČ obec o zaplacení 30 824 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 052 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 052 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 13 457,15 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 13 457,15 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 405,15 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 179,99 Kč, s úrokem v částce 3 368,03 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 464,05 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 824 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně právnická osoba s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne datum, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit předchůdkyni poplatek, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 444 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 700 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit v 14 hotovostních splátkách po 1 948 Kč do datum. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovaným. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřeno“. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalovanému vedeno insolvenční řízení. Přesto však žalovaný sjednané splátky nehradil. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni ke dni datum. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 30 824 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla uzavřena dne datum smlouva o zápůjčce. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že při jejím uzavření převzal v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč. Žalovanému tak byla poskytnuta zápůjčka ve výši 15 000 Kč a tento se zavázal uhradit jistinu a dále úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 700 Kč. Žalovaný si zvolil hotovostní inkaso splátek (hotovostní) režim, kdy se zavázal dlužnou částku uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč v místě svého bydliště. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 15 % p. a. Dle smluvních podmínek pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o zápůjčce číslo ze dne datum). Z žádosti o úvěr ze dne datum soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaný zde dále uvedl, že žije v nájmu, je svobodný a nemá žádné vyživované dítě do 26 let. Čistý příjem žalovaného představuje částku 16 000 Kč měsíčně a zároveň se jedná o jediný příjem žalovaného. Měsíční výdaje žalovaného představují částku 3 000 Kč na bydlení a 3 140 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Dle transakční historie uhradil žalovaný na pohledávku žalobce celkem částku 4 948 Kč.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávek byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne datum, podací lístek ze dne datum).

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

9. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila žádost o úvěr, ve které žalovaný uvedl výši svých příjmů a výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření žalovaným uvedených tvrzení v žádosti o úvěr při uzavření úvěrové smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.

10. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce celkem částku 15 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit. V důsledku toho je smlouva o zápůjčce dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

11. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího, tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy (a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). V odst. 21:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“ 12. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,25 % ročně. Jedná se o nezaplacenou část jistiny ve výši 10 052 Kč (15 000 Kč – 4 948 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne datum. Dle podacího lístku byla výzva odeslána datum, třetím pracovním dnem od odeslání je považována za doručenou, tj. datum a prodlení žalovaného tak nastalo dne datum.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.