4 C 117/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 70 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 560,35 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 939,65 Kč s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 70 000 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 500 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 914,31 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 522,86 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 751 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 70 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou s žalovaným uzavřela dne 13. 9. 2022, a na základě které mu umožnila přečerpat jeho běžný účet až do výše úvěrového limitu ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet společně s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Žalovaný postupně úvěr čerpal, následně však svou povinnost splácet řádně a včas neplnil, a proto žalobkyně prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za splatné ke dni 15. 12. 2023. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když kontrolu provedla prostřednictvím výpisů z jeho bankovního účtu, lustracemi v databázích CBCB, neplatných dokladů, ISIR, CEE, dále v interních blacklistech, fraudlistech a dalších, z čehož zjistila jeho životní náklady a příjmy. Po důkladné analýze veškerých zjištěných informací dospěla žalobkyně k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně současně uvedla, že vycházela z průměrného příjmu žalovaného ve výši 36 059 Kč a z průměrných výdajů ve výši 16 335 Kč, které zahrnovaly životní náklady jak pravidelné, tak nepravidelné.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 22. 10. 2019 uzavřena smlouva o , Anonymizováno, , na základě které se žalobkyně zavázala vést pro žalovaného účet č. , č. účtu, a poskytovat platební služby s ním spojené, a žalovaný se zavázal hradit sjednané poplatky dle Sazebníku. Téhož dne byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o poskytování služeb , Anonymizováno, elektronického bankovnictví a dohoda o aktivaci služeb , Anonymizováno, elektronického bankovnictví.

5. Žalobkyně a žalovaný následně prostřednictvím elektronického bankovnictví dne 13. 9. 2022 uzavřeli smlouvu o kontokorentu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou, a to až do výše úvěrového limitu 70 000 Kč formou přečerpání běžného účtu č. , č. účtu, do záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal úvěr žalobkyni splácet společně s úrokem ve výši 18,90 % ročně, od 1. 12. 2022 pak ve výši 21,90 % ročně. Žalovaný byl povinen zajistit na bankovním účtu k poslednímu pracovnímu dni kalendářního měsíce dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků, poplatků. Dle článku IV. Smlouvy má žalobkyně nárok na zaplacení poplatku ve výši 300 Kč za upomínku a poplatku ve výši 500 Kč za každou výzvu k úhradě dlužné částky (smlouva o kontokorentu, záznam o podpisu klienta). Součástí smlouvy byly učiněny také obchodní podmínky pro kontokorent, dle jejichž článku 9.2. byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit mimo jiné v případě, že bude zjištěn úpadek žalovaného ve smyslu insolvenčního zákona. Žalobkyně soudu předložila také Sazebník poplatků, dle něhož činí poplatek za upomínku 300 Kč a poplatek za výzvu k uhrazení dlužné částky 500 Kč. Žalovanému byly současně poskytnuty předsmluvní informace ke kontokorentu a jejich vysvětlení.

6. Smlouva o kontokorentu byla uzavřena k žádosti žalovaného, v rámci níž uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 33 000 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje činí 9 000 Kč a splátky úvěrů bez kreditních karet a kontokorentů činí 5 000 Kč (žádost o poskytnutí úvěru, záznam o podpisu klienta)

7. Z výpisu z běžného účtu, a to jak plateb přijatých, tak odeslaných, soud zjistil, že žalovanému byla v období měsíců května, června a července 2022 zasílána mzda od společnosti , právnická osoba, v průměrné výši 28 331 Kč měsíčně. V měsíci dubnu 2022 žalovaný obdržel nemocenské dávky ve výši 27 523 Kč a v měsíci srpnu 2022 nemocenské dávky ve výši 19 173 Kč. Na bankovní účet žalovaného byly v květnu 2022 připsány peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a 250 000 Kč označené jako „čerpání úvěru“, v srpnu 2022 pak peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč s totožným označením. V srpnu 2022 žalovaný provedl platbu ve výši 16 000 Kč označenou jako „platba za nájem“. Žalovaný prostřednictvím tohoto účtu hradil své běžné každodenní potřeby, zejména pak nákupy potravin, paliva a další. Žalovaný prostřednictvím tohoto účtu vynakládal značné finanční prostředky také na sázení, a to v řádech tisíců až desetitisíců korun českých měsíčně, kdy například v měsíci květnu 2022 prostřednictvím 31 transakcí vynaložil celkem 58 300 Kč na sázky, v měsíci srpnu 2022 pak prostřednictvím 34 transakcí vynaložil na sázky celkem 36 848 Kč. Žalovanému byly také vypláceny peněžní prostředky prostřednictvím online sázkového portálu , Anonymizováno, , kdy v měsíci květnu obdržel částku 20 000 Kč, v měsíci červenci částku 5 700 Kč a v měsíci srpnu částku 15 000 Kč.

8. Z výpisu CBCB soud zjistil, že žalovaný měl ke dni podpisu smlouvy o kontokorentu dva aktivní splátkové kontrakty o nesplacených jistinách ve výši celkem 552 246 Kč (včetně úroků) a výší měsíčních splátek 5 853 Kč, žalovaný současně nebyl v prodlením se splácením žádné z nich.

9. Z výpisu CRIF soud zjistil, že žalovaný 17. 5. 2022 čerpal spotřební úvěr ve výši 300 000 Kč, kdy výše měsíční splátky činí 4 821 Kč, a dne 27. 7. 2022 čerpal spotřební úvěr ve výši 50 000 Kč, kdy výše měsíční splátky činí 1 032 Kč.

10. Ze statistiky rodinných účtů soud zjistil průměrnou výši nákladů domácností podle postavení osoby v čele za roky 2021, 2022.

11. Žalovaný na základě smlouvy o kontokorentu načerpal částku celkem 585 826,11 Kč a splatil částku 535 265,76 Kč. K 30. 9. 2022 činil zůstatek na bankovním účtu žalovaného částku -70 000 Kč (historické výpisy z úvěru, výpis z úvěrového účtu, stav dlužné jistiny a příslušenství).

12. Žalovaný byl upomínkou žalobkyně upozorněn, že na bankovním účtu neproběhla v plné výši úhrada kontokorentu a k 8. 11. 2023 je v prodlení s úhradou částky 1 308,66 Kč (1. upomínka). Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil, zaslala žalobkyně výzvu k zaplacení dluhu s tím, že k 19. 11. 2023 je stále v prodlení se splacením úvěru ve výši 1 308,66 Kč a poplatku za výzvu ve výši 500 Kč (1. výzva). Dopisem ze dne 17. 12. 2023, doručeným žalovanému dne 21. 12. 2023, žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru dnem 15. 12. 2023, neboť k tomuto dni bylo v rámci insolvenčního řízení rozhodnuto o úpadku žalovaného (oznámení o zesplatnění, dodejka).

13. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 11. 2025, odeslanou žalovanému, byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 74 937,17 Kč (předžalobní výzva k okamžitému zaplacení dluhu, poštovní podací arch).

14. Soud vzal z předložených listinných důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr až do výše úvěrového rámce ve výši 70 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy načerpal celkovou částku 585 826,11 Kč a žalobkyni vrátil celkem 535 265,76 Kč.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 13. 9. 2022 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná dle smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto musí z úřední povinnosti, i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele.

18. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a jeho dosavadní dluhové zatížení. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výstupy z lustrací žalovaného z veřejně dostupných registrů, z nichž vyplynulo, že žalovaný má dva aktivní úvěrové závazky a splácí 5 853 Kč měsíčně. Příjmy a výdaje žalovaného měla žalobkyně ověřit na základě transakcí na jeho bankovním účtu. Pokud se jedná o stav tohoto bankovního účtu za období měsíců dubna až srpna 2022, k němuž byly soudu předloženy výpisy, tento mohl být jen stěží podkladem pro učinění závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Z bankovního účtu žalovaného sice vyplývají příjmy žalovaného ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, , jejich průměrná výše (28 331 Kč) však nedosahovala ani výši tvrzenou žalovaným (33 000 Kč), ani výši, s níž žalobkyně kalkulovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (36 059 Kč). Žalovaný přitom mzdu pobíral pouze ve třech z pěti doložených měsíců, kdy v měsíci dubnu a srpnu 2022 mu byly vypláceny pouze nemocenské dávky. Co se týče výdajové stránky žalovaného, z výpisu z bankovního účtu za měsíc srpen 2022 vyplývá jednorázová platba žalovaného ve výši 16 000 Kč označená jako „platba za nájem“, přesto však žalobkyně kalkulovala s celkovými měsíčními výdaji žalovaného ve výši 16 335 Kč. Již jen na základě tohoto dílčího zjištění je zřejmé, že žalobkyně do svých úvah skutečnou výši nákladů na bydlení žalovaného sestávajících z nájemného nezahrnula, neboť částka 335 Kč mohla jen stěží představovat veškeré další měsíční výdaje žalovaného, když jen zjištěná výše splátek úvěrů žalovaného činila 5 853 Kč měsíčně. Co se týče úvěrového zatížení žalovaného, kromě kontraktů zjištěných prostřednictvím databází CBCB a CRIF (úvěry ve výši 300 000 Kč a 50 000 Kč) je z výpisu z bankovního účtu dále patrno čerpání úvěru ve výši 250 000 Kč. Zásadní zmínku je také nutno věnovat značné sázkové aktivitě žalovaného, který v průběhu každého z měsíců, z nichž byl pořízen výpis z bankovního účtu, vynakládal podstatné peněžní prostředky na sázky, a to až v řádech desetitisíců korun českých měsíčně. Příjmy, které byly žalovanému od sázkové kanceláře , Anonymizováno, vypláceny, se v jednotlivých měsících nerovnaly ani polovině vkladu žalovaného. Žalobkyně dále tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela ze statistických údajů ohledně rodinných účtů. K tomuto soud uvádí, že uvedená statistika nevypovídá ničeho o aktuální situaci konkrétního žadatele, proto z ní nelze bez dalšího ověření a vyžádání dodatečných podkladů vycházet.

20. Vzhledem k výše uvedenému nebylo možné dospět k jinému závěru, než že žalobkyně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Lze přitom konstatovat, že ani případný výpis z bankovního účtu žalovaného soud bez dalšího nepřesvědčil o řádně provedeném posouzení úvěruschopnosti, neboť žalobkyně jí zjištěné údaje z finančních transakcí žalovaného neověřila oproti žádným dalším relevantním dokladům ohledně jeho příjmové a výdajové stránky, současně nikterak nezohlednila negativní informace zjištěné o bonitě a věrohodnosti žalovaného (rozsáhlá sázková činnost).

21. Posuzovanou úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, přičemž žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného. Žalovanému byla ze strany žalobkyně postupným čerpáním poskytnuta částka celkem 585 826,11 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, uhradil postupnými splátkami celkem 535 265,76 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení zbývající části neuhrazené jistiny ve výši 50 560,35 Kč (výrok I.).

22. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“23. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.

24. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok a poplatky z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, a co se týče požadovaných úroků z prodlení, s ohledem na výše uvedené se žalovaný dosud do prodlení s vrácením jistiny nedostal.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 60 % a z 40 % neúspěšná (z 40 % byl tak úspěšný žalovaný), když soud výši požadovaných úroků a úroků z prodlení kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 20 % náhrady nákladů řízení.

26. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 820 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v účinném znění (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Za doplnění žaloby ze dne 11. 5. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tvrzení v těchto podáních obsažená měla a mohla být učiněna již součástí žaloby. Sazba mimosmluvní odměny za každý z učiněných úkonů dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě ve výši 70 500 Kč činí 3 940 Kč a právnímu zástupci žalobkyně dále náleží podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu také paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, opět za každý z provedených úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 18 755,70 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 751 Kč (20 % z 18 755,70 Kč). Pokud se jedná o lhůtu k plnění, soud s ohledem na výši nákladů řízení žalobkyně uložil žalovanému povinnost k jejich náhradě do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž se jedná o lhůtu dvacetkrát delší, než jakou stanovuje § 160 o. s. ř., a která je dle soudu k úhradě částky 3 751 Kč zcela adekvátní.