4 C 132/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 18. 9. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 223,60 Kč, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč dne 20. 2. 2023 převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, , a to z titulu úvěrové smlouvy, kterou ovšem není schopna doložit. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena původní věřitelkou , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, . a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 8. 2024 pak na stávající žalobkyni. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá vrácení částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 9. 2024 do zaplacení. Žalovaný do dnešního dne ničeho nevrátil. Podáním ze dne 2. 9. 2025 žalobkyně doplnila, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databázích a vycházel z dokladů předložených žalovaným, a to výpisů z účtů a výplatních pásek.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, poukázala dne 20. 2. 2023 na bankovní účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč (potvrzení o provedené platbě). Dle sdělení , právnická osoba, . ze dne 13. 8. 2025 je majitelem účtu č. , č. účtu, žalovaný. Žalobkyně přeložila i smlouvu o poskytnutí úvěru na částku 10 000 Kč podepsanou předchůdkyní žalobkyně, ale nikoliv žalovaným.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena původní věřitelkou , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, . Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 8. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 9. 2024. Dopisem rovněž ze dne 7. 9. 2024, odeslaným dle podacího lístku téhož dne, byl žalovaný dále vyzván k úhradě dluhu do tří dnů s tím, že jinak bude podána žaloba.

5. Příjem žalovaného v období 9-12/2022 činil cca 31 000 Kč (včetně prémií) a v lednu 2023 činil 20 126 Kč, žalovaný si často půjčoval, kdy např. v lednu 2023 si půjčil od , Anonymizováno, částku 6 000 Kč dne 4. 1. 2023, 14. 1. 2023 částku 6 000 Kč taktéž od , Anonymizováno, dne 19. 1. 2023 částku 10 000 Kč od , právnická osoba, ., téhož dne částku 6 000 Kč od , Anonymizováno, a průběžně celý měsíc čerpal kontokorent; konečný zůstatek na účtu – 1 009,24 Kč. Za měsíc 12/2022 konečný zůstatek činil -1 006,43 Kč a z výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaný velmi často sázel u , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a neustále čerpal z kontokorentu. Část výdajů je pak zřejmá z výpisu z účtu za 12/2022 ve výši 9 000 Kč nájem, 1 000 Kč pojistka, 500 Kč wifi, 8 500 Kč dluh (zjištěno z výplatních pásek 9-12/2022 a výpisu z účtu 12/2022 a 1/2023).

6. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě postupníkovi,“ postoupena na žalobkyni, a ta je proto aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

7. V posuzované věci žalobkyně dle žaloby nárokovala vrácení poskytnuté částky z titulu bezdůvodného obohacení. Je však zřejmé, že účelem poskytnutí částky nebylo bezdůvodně obohatit žalovaného, ale důvodem bylo právě poskytnutí úvěru. Byť smlouva dle tvrzení žalobkyně uzavřena nebyla, je nutno postupovat podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dle jehož § 2 odst. 1 je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. To proto, že prostým tvrzením žalobkyně, že došlo k bezdůvodnému obohacení a tím by mělo být vyloučeno použití zákona o spotřebitelském úvěru a z něho vyplývající ochrana spotřebitele, by došlo k obcházení zákona. Podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném ke dni poskytnutí peněžních prostředků (dále jen o. z.) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 6 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit z protiprávního vztahu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

8. Věc je tak nutno posoudit z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru, protože se jedná o obdobnou finanční službu jako je úvěr poskytovanou spotřebiteli. Pro právní předchůdkyni žalobkyně z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“9. Žalobkyně přitom sama tvrdí, že smlouva o úvěru uzavřena nebyla, ač tak původně zjevně její předchůdkyně zamýšlela, a výslovně uvedla, že dlužnou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení. Byť úvěruschopnost předchůdkyně žalobkyně zkoumala, neučinila tak dostatečně, když jí muselo být zřejmé, že žalovaný žije dlouhodobě na dluh, výdaje hradí z kontokorentu, pravidelně je v mínusu na účtu a většina jeho výdajů činí sázky. Navíc splácel dluhy a půjčoval si u předchůdkyně žalobkyně opakovaně. Soud tak má za to, že se jedná o situaci předvídanou zákonem pro případ řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, jehož důsledkem má být povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V souzené věci sice bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet částku 10 000 Kč, z níž žalovaný žalobkyni ničeho nevrátil, ale nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného vrátit jistinu a jaká je doba přiměřená.

11. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“12. Pokud jde o lhůtu k plnění, postupoval soud podle § 87 zákona o spotř. úvěru, dle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V důsledku toho, že žalovaný je v řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky, která není nijak závratná např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost vyžalovat si určení doby přiměřené možnostem žalovaného je zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neúvěruschopnost a pro předčasnost, když je nemožné zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.

13. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná, proto jí soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal část náhrady nákladů řízení, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 700 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni započetí každého úkonu, za dva úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení a předžalobní výzva k plnění) a za úkon právní služby (písemné podání soudu – žaloba) 300 Kč. Za každý provedený úkon pak náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b této vyhlášky, tj. celkem částka 300 Kč. Dohromady přiznal soud žalobkyni (včetně 21 % DPH z odměny a náhrad advokáta) náhradu nákladů řízení ve výši 1 610 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval dle § 14b vyhlášky, neboť se jedná o řízení zahájené ustáleným a opakovaně používaným vzorem, který žalobkyně používá ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 78/2025, 6 C 58/2025, 27 C 112/2025), předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala žalobou celkem částku 11 302,94 Kč včetně kapitalizovaného úroku z prodlení od požadovaného data do data vyhlášení rozhodnutí, ale bylo jí přiznáno pouze 10 000 Kč, byla tak úspěšná co do 88 % a co do 12 % neúspěšná. Náleží jí tak rozdíl úspěchu od neúspěchu, tj. 76 % z celkových nákladů řízení, což je 1 223,60 Kč. Ohledně lhůty k plnění platí totéž, co v odst. předchozím.