4 C 139/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 836,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 500 Kč, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 336,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 56 622,53 Kč od 5. 4. 2026 do zaplacení, úroku ve výši 7 083,53 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 525 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 836,23 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 6. 2025. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, který se zavázal žalobkyni vrátit společně s úrokem splatným v minimálních měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný z úvěrového rámce načerpal celkem částku 50 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 12. 2025, dluh byl proto posléze zesplatněn dopisem ze dne 21. 3. 2026. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 12 500 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 49 539 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 083,53 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 56 622,53 od 5. 4. 2026 do zaplacení, smluvně sjednaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky za dvě zaslané upomínky v celkové výši 1 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 297,23 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného úvěr splatit lustrací v databázi ISIR, CEE, SOLUS, interní databází žalobkyně, databází neplatných a odcizených dokladů, současně za pomoci nástrojů společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, . ověřila relevantní transakce na bankovních účtech žalovaného. Žalobkyně dále porovnala příjmy a výdaje žalovaného, současně byly zohledněny platby žalovaného na úvěry, mikroúvěry a na sázky. Rovněž byl zhodnocen rodinný stav žalovaného, místo jeho bydliště, počet jím vyživovaných osob, dosažené vzdělání, případné vlastnictví nemovitostí. Skóringový systém žalobkyně byl konzultován s ČNB během licenčního řízení a je předmětem pravidelných kontrol, rovněž podléhá auditu ze strany mezinárodní auditorské společnosti, od které vlastní žalobkyně certifikát ISO 31000:09 Risk Management. Žalobkyně dále vlastní ISO certifikát dle mezinárodního standardu TPL 1607 (důvěryhodný poskytovatel) a ISO certifikát dle mezinárodního standardu ISO 9001:2015 (systém managementu kvality postupů a procesů organizace).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 6. 2025 podepsána smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, . Žalovaný smlouvu dle autorizační doložky podepsal SMS kódem, který mu byl zaslán na mobilní telefon a on jej vložil do smluvního elektronického formuláře přes internet. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový revolvingový úvěr až do ve výše úvěrového rámce 50 000 Kč, kdy první tranše úvěru ve výši 50 000 Kč měla být vyplacena bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr společně s úrokem ve výši 57,99 % ročně žalobkyni splatit v minimálních měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatnými vždy k 15. dni kalendářního měsíce. V bodu 5.4. smlouvy bylo sjednáno, že předtím, než se úvěr stane splatným v důsledku prodlení, zašle žalobkyně žalovanému dvě upomínky, každou zpoplatněnou částkou 500 Kč. Dle bodu 10.7. smlouvy, pro dostatečné ověření a určení identity jednající osoby byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni tzv. „verifikační platbu“ ve výši 1 Kč ze svého osobního bankovního účtu. Žalovanému byly dále poskytnuty předsmluvní informace, obsahující podrobnosti úvěru, včetně tabulky umoření. Žalovaný před podpisem smlouvy souhlasil se zpracováním osobních údajů.

5. Žalovaný odeslal dne 23. 6. 2025 ze svého bankovního účtu č. , č. účtu, verifikační platbu 1 Kč na bankovní účet žalobkyně (Detail pohybu – bezhotovostní platba ze dne 23. 6. 2025). Žalobkyně následujícího dne, tj. 24. 6. 2025, převedla na bankovní účet žalovaného částku 50 000 Kč (Detail pohybu – bezhotovostní platba ze dne 24. 6. 2025).

6. Z přílohy č. , hodnota, ke smlouvě „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ soud zjistil, že žalobkyně započetla příjmy žalovaného ve výši 50 000 Kč měsíčně tvrzené žalovaným, ač dle předloženého výpisu z účtu byly zjištěny příjmy žalovaného ve výši 119 784 Kč, dále žalovaným uvedené náklady na bydlení v částce 10 000 Kč měsíčně, náklady domácnosti ve výši 6 000 Kč měsíčně, finanční závazky žalovaného ve výši 16 236 Kč zjištěné jak z registru SOLUS, tak z bankovního účtu žalovaného. Finanční zůstatek žalovaného činil při zohlednění částky 2 000 Kč jako „extra zůstatku na cokoliv“ částku 15 764 Kč. Žalovaný současně uvedl, že je svobodný a má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem.

7. Z bankovní historie – smlouva č. , hodnota, zobrazující „relevantní“ transakce žalovaného na jeho bankovních účtech, soud zjistil následující. Za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o úvěru nebyly na bankovních účtech žalovaného č. , č. účtu, , č. , č. účtu, a č. , č. účtu, zaznamenány žádné „relevantní“ transakce. Pokud se jedná o výpis z bankovního účtu č. , č. účtu, , žalovaný prostřednictvím něj převážně převáděl peněžní prostředky mezi svými účty, kdy obdržený příjem povětšinou ještě téhož dne či dne následujícího převedl na jiný bankovní účet vedený na své jméno. Na označený bankovní účet byl v měsících únoru až červnu 2025 připisován příjem od společnosti , právnická osoba, v průměrné výši 35 795 Kč s výpadkem v měsíci dubnu 2025, kdy žalovaný od této společnosti obdržel pouze částku 540 Kč. V měsících lednu a únoru 2025 žalovaný dále na tento bankovní účet obdržel příjem od společností , právnická osoba, v průměrné výši 21 260 Kč měsíčně a v červnu 2025 pak jednorázovou platbu z protiúčtu s názvem „, jméno FO, “ ve výši 45 200 Kč. V měsíci červnu 2025 bylo na tento bankovní účet vyplaceno 11 970 Kč prostřednictvím , Anonymizováno, . Žalovaný dále prostřednictvím tohoto bankovního účtu hradit poplatky za streamovací platformy, telefonní poplatky, nákupy oblečení. Pokud se jedná o výpis z bankovního účtu č. , č. účtu, , na tento účet byly v převážně míře převáděny peněžní prostředky z prvně označeného bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, , kdy například dne 12. 2. 2025 žalovaný převedl mezi těmi účty částku 15 000 Kč, dne 16. 5. 2025 částku 16 000 Kč, dne 3. 6. 2025 částku 18 500 Kč, dne 11. 6. 2025 částku 45 200 Kč a další. Příjmy tohoto bankovního účtu mimo převody mezi vlastními účty žalovaného dále sestávaly v drtivé většině z půjček či úvěrů, které žalovaný za uvedené období ve zcela enormním množství sjednával. Z tohoto účtu bylo zjištěno celkem , hodnota, kladných transakcí od nebankovních společností, z toho například 100 000 Kč žalovaný obdržel od společnosti , právnická osoba, ., dále celkem 72 869,48 Kč od společnosti , právnická osoba, , dále celkem 36 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dále celkem 85 400 Kč prostřednictvím , Anonymizováno, , dále 20 000 Kč od společnosti , Anonymizováno, , dále celkem 12 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dále celkem 8 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., a 5 000 Kč od společnosti , Anonymizováno, . Dne 3. 3. 2025 žalovaný převedl na tento bankovní účet z jiného účtu vedeného na své jméno částku 133 753,60 Kč, bezprostředně poté však převedl na blíže nespecifikovaný účet částku 87 000 Kč. Na posledně označený bankovní účet žalovaný obdržel také velké množství plateb od fyzických osob, například celkem 40 000 Kč od , jméno FO, , celkem 40 500 Kč od , jméno FO, , dále 32 000 Kč od , jméno FO, a další. Z tohoto účtu žalovaný převáděl platby po desítkách tisíc korun českých na blíže neoznačené účty, současně vybíral podstatné množství peněžních prostředků v hotovosti, například dne 11. 6. 2025 žalovaný vybral 45 200 Kč (kterou předtím převedl z prvně označeného bankovního účtu, viz výše).

8. Žalobkyně před podpisem úvěrové smlouvy ověřila identitu žalovaného dle fotokopie jeho občanského průkazu a řidičského průkazu. Žalobkyně lustrovala číslo občanského průkazu v databázi neplatných dokladů, ve které nebyl nalezen. Dne 23. 6. 2025 žalobkyně lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku bez nalezení záznamu o aktivní insolvenci žalovaného, dále v registru SOLUS, dle kterého žalovaný splácel částku 7 013 Kč měsíčně. Téhož dne žalobkyně lustrovala žalovaného v registru CEE, kdy k osobě žalovaného nebyla nalezena žádná aktivní exekuce (Datový výstup z Credit Info CEE).

9. Žalovaný neuhradil splátku poskytnutého úvěru splatnou dne 15. 12. 2025, žalobkyně mu proto dne 20. 12. 2025 zaslala upomínku č. 1, kterou jej vyzvala k úhradě dlužné částky (upomínka č. 1, e-mailová zpráva). Protože žalovaný dále neplnil své smluvní závazky, odeslala mu žalobkyně dne 5. 1. 2026 upomínku č. 2 s výzvou k úhradě dlužné částky (upomínka č. 2, e-mailová zpráva). Předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2026, odeslanou téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru z důvodu neplnění platebních povinností a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 4. 4. 2026 s tím, že jinak bude k soudu podána žaloba (předžalobní výzva, podací lístek).

10. Pokud se jedná o žalobkyni předloženou listinu, která má dle žalobkyně obsahovat „strojově čitelná surová data na úrovni banka-poskytovatel“ zobrazující finanční transakce na bankovních účtech žalovaného (Bankovní historie – smlouva č. , hodnota, – JSON data), z těchto soud nezjistil ničeho, neboť z jednotlivých transakcí nevyplývají dostatečně určitým způsobem názvy protiúčtů ani data uskutečněných transakcí. Tento důkaz tak zcela absentuje vypovídací potenci.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 23. 6. 2025 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud má po zhodnocení provedených důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, která svým obsahem odpovídá smlouvě o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel bezhotovostně částku 50 000 Kč, kterou se zavázal žalobkyni vrátit společně s úrokem v minimálních měsíčních splátkách po 2 500 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně proto úvěr zesplatnila.

15. Smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o. z. Ke kontraktaci smlouvy ze strany žalovaného došlo způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně. Pro uzavření spotřebitelské smlouvy je jiný typ elektronického podpisu (prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná dle smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto musí z úřední povinnosti, i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele.

17. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a jeho dosavadní dluhové zatížení. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výstupy z lustrací žalovaného z veřejně dostupných registrů, z nichž vyplynulo, že vůči žalovanému nebylo ke dni uzavření úvěrové smlouvy vedeno insolvenční řízení ani exekuce, současně že žalovaný splácí 7 013 Kč měsíčně. Příjmy a výdaje žalovaného měla žalobkyně ověřit na základě „relevantních“ transakcí na jeho bankovních účtech, zjištěných prostřednictvím společnosti , právnická osoba, . Pokud se jedná o stav těchto bankovních účtů, jak byl výše popsán, tento mohl být jen stěží podkladem pro učinění závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, sice vyplývají příjmy žalovaného od společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, , jejich výše však nebyla nikterak pravidelná. Pokud se jedná o příjmy na bankovním účtu žalovaného č. , č. účtu, , tyto v drtivé většině představovaly buď převody z prvně označeného bankovního účtu žalovaného, anebo půjčky či úvěry obdržené žalovaným od výše jmenovaných nebankovních institucí. Příjmy obdržené žalovaným od fyzických osob soud hodnotí jako nahodilé, nikterak nevypovídající o skutečné majetkové situaci žalovaného. Co se týče výdajové stránky žalovaného, ani z jednoho z předložených výpisů z bankovního účtu nevyplývají výdaje žalovaného vynakládané na bydlení, naopak z těchto výpisů jsou patrné platby v enormních výších na blíže nespecifikované bankovní účty, současně pak výběry nemalých částek v hotovosti, jejichž výše se buďto rovnala, nebo převyšovala příjmy žalovaného od společností , právnická osoba, a , právnická osoba, Žalovaný dále před uzavřením smlouvy uvedl, že má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem, přičemž žalobkyní zvažované výdaje jeho domácnosti ve výši 6 000 Kč měsíčně lze v této souvislosti považovat jen za stěží uvěřitelné a současně neodpovídající stavu zachyceném na bankovních účtech žalovaného. Zásadní zmínku je nutno věnovat značnému úvěrovému zatížení žalovaného, který bezprostředně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru měl sjednány půjčky či úvěry s celkem osmi různými nebankovními institucemi, od nichž v 25 transakcích obdržel již celkem 339 269,48 Kč. V této souvislosti považuje soud výdaje žalovaného na splátky zjištěné v pozitivním registru SOLUS ve výši pouze 7 013 Kč měsíčně za nevěrohodné, neboť je obecně známým faktem, že nebankovní instituce poskytují půjčky či úvěry se zpravidla vyšším úrokem a poplatky, než je tomu u bankovních společností.

19. Žalobkyně dále odkazovala na skutečnost, že její skóringový systém k posouzení úvěruschopnosti byl konzultován s Českou národní bankou během licenčního řízení a je předmětem pravidelných kontrol, rovněž podléhá auditu ze strany mezinárodní auditorské společnosti , právnická osoba, ., od které vlastní žalobkyně certifikát ISO 31000:09 Risk Management, dále vlastní ISO certifikát dle mezinárodního standardu TPL 1607 v 02 Trusted Provider of Loans (důvěryhodný poskytovatel), ISO certifikát dle mezinárodního standardu ISO 9001:2015 (systém managementu kvality postupů a procesů organizace). Soud nezpochybňuje, že je nezbytné, aby žalobkyně dostala licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a že skóringový systém je předmětem pravidelných kontrol. Tyto skutečnosti ale nezbavují žalobkyni povinnosti jednat v souladu s ustálenou judikaturou soudů České republiky a posuzovat každý případ individuálně. Na ověřování informací při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se vztahuje povinnost ověřovat informace poskytnuté spotřebitelem v souladu s požadavky uvedenými v § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Vzhledem k výše uvedenému nebylo možné dospět k jinému závěru, než že žalobkyně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Lze přitom konstatovat, že ani případné výpisy z bankovních účtů žalovaného soud bez dalšího nepřesvědčily o řádně provedeném posouzení úvěruschopnosti, neboť žalobkyně jí zjištěné údaje z finančních transakcí žalovaného neověřila oproti žádným dalším relevantním dokladům ohledně jeho příjmové a výdajové stránky, současně nikterak nezohlednila negativní informace zjištěné o bonitě a věrohodnosti žalovaného (zejména pak již značné úvěrové zatížení žalovaného). Žalobkyně přitom ani neměla povědomí o způsobu bydlení žalovaného, neboť tuto informaci žalovaný nesdělil a žalobkyně ji dle předložených listin nežádala.

21. Posuzovanou úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, přičemž žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného. Žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta částka 50 000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, uhradil celkem 12 500 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení zbývající části neuhrazené jistiny ve výši 37 500 Kč (výrok I.).

22. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“23. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.

24. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na náklady spojené s upomínáním dluhu z absolutně neplatné smlouvy a smluvní úrok žalobkyni nárok nevznikl, a co se týče požadovaných úroků z prodlení, s ohledem na výše uvedené se žalovaný dosud do prodlení s vrácením jistiny nedostal.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 64 % a z 36 % neúspěšná (z 36 % byl tak úspěšný žalovaný), když soud výši požadovaných úroků z prodlení kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 28 % náhrady nákladů řízení.

26. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 542 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v účinném znění (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Za doplnění žaloby ze dne 22. 5. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tvrzení v těchto podáních obsažená měla a mohla být učiněna již součástí žaloby. Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu, tarifní hodnota věci nepřevyšuje 50 000 Kč, a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za každý z učiněných úkonů tak činí 700 Kč a právnímu zástupci žalobkyně dále náleží podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z provedených úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 5 446 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 525 Kč (28 % z 5 446 Kč). Pokud se jedná o lhůtu k plnění, soud s ohledem na výši nákladů řízení žalobkyně uložil žalovanému povinnost k jejich náhradě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž se jedná o lhůtu desetkrát delší, než stanovuje § 160 o. s. ř., a která je dle soudu k úhradě částky 1 525 Kč zcela adekvátní.