4 C 140/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o odstranění neoprávněných staveb

I. Žalovaná je povinna odstranit na své náklady stavbu nezapsanou v katastru nemovitostí – skladovací halu umístěnou na pozemcích p. č. , Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, , a to z pozemku p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, , a to ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna odstranit na své náklady stavbu nezapsanou v katastru nemovitostí – oplocení průmyslového areálu, a to z pozemku p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, , a to ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Vzájemný návrh žalované, aby byly pozemky p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , obojí v k. ú. , adresa, , zapsané na LV číslo , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , přikázány do vlastnictví žalované za příslušnou náhradu, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 68 207,22 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta A, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala odstranění staveb nezapsaných v katastru nemovitostí - skladovací haly umístěné na pozemcích p. č. , Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, , a to z pozemku p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, . Svoji žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, (dále jen „předmětné pozemky“). Předmětné pozemky jsou zastavěny stavbou nezapsanou v katastru nemovitostí, a to skladovací halou ve vlastnictví žalované. Je to součást průmyslového komplexu, který provozuje žalovaná. Žalobkyně nikdy nedala souhlas žalované s umístěním stavby haly. Žalovaná nedisponuje žádným obligačním, ani věcně právním titulem, proto se jedná o neoprávněnou stavbu a žalobkyně žádá její odstranění.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout, neboť před výstavbou skladovací haly na předmětných pozemcích měla žalovaná souhlas předchozího vlastníka. Žalobkyně předmětné pozemky nabyla až dne 12. 4. 2016 od prodávajícího , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž v kupní smlouvě je uvedeno, že stav nabývaných pozemků je žalobkyni dobře znám. Žalovaná byla při výstavbě skladovací haly v dobré víře. Žalovaná navrhla, aby soud předmětné pozemky přikázal do jejího vlastnictví za náhradu stanovenou soudem. Dále uvedla, že oplocení není stavbou ve smyslu nového občanského zákoníku. Žalovaná dále doplnila, že předmětné pozemky byly poddolovány, úprava plotu nebyla prováděna z vůle žalované, nýbrž na základě pokynu tehdejších úřadů. V minulosti se na pozemcích nacházela černá skládka, kterou musela žalovaná odstranit. Na pozemky byla hala přemístěna v průběhu první poloviny roku 2013. Protože byla žalovaná v dobré víře při umístění hangáru na předmětné pozemky a jejich užívání, má za to, že vydržela věcné břemeno užívání. Žalobkyně se svého nároku domáhá až po více než 10 let od doby, kdy nabyla předmětné pozemky.

3. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je vlastníkem pozemků p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, (informace o pozemku z katastru nemovitostí LV číslo , hodnota, ). Na předmětných pozemcích stojí část haly, která je celá dle tvrzení stran ve vlastnictví žalované. Z pozemku p. č. , Anonymizováno, zabírá hala odhadem 1/3 a z pozemku p. č. , Anonymizováno, zabírá hala odhadem 1/2 (letecký snímek předmětných pozemků v katastru nemovitostí). Hala na předmětných pozemcích v roce 2012 ještě umístěna nebyla, ale v roce 2014 již stála (letecké snímky pořízené ke dni 26. 9. 2012 a 22. 5. 2014). Hala byla pořízena v roce 2006 (opis karty majetku ze dne 4. 3. 2026). Původně stála na pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, (zjištěno z veřejné vyhlášky Městského úřadu , adresa, ze dne 18. 2. 2013, č. j. , spisová značka, v právní moci dne 22. 3. 2013, dle níž mělo dojít k demolici expedičního skladu stojícího na pozemku p. č. , Anonymizováno, a k výstavbě nové stavby v rámci modernizace výrobního areálu žalované, projektu modernizace výrobního areálu dle přehledné situace ze dne 7/2012, číslo výkresu , hodnota, ). Hala byla v roce 2013 přemístěna na předmětné pozemky, což bylo zjištěno z výslechu svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , čestné prohlášení svědka , tituly před jménem, , jméno FO, doplňující výpověď. Z výpovědí svědků bylo také zjištěno, že oplocení předmětných pozemků bylo vystavěno již v minulosti a také to, že hala je montovaná plechová, ukotvená v panelech (výpověď svědkyně , jméno FO, ), je to lehká plechová hala, u níž jsou vybetonované pouze patky na uchycení a betonový rám, do něhož jsou uchyceny kovové prvky, je přestěhovatelná a odmontovatelná (výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, ).

4. Žalobkyně získala předmětné pozemky kupní smlouvou ze dne 12. 4. 2016 od prodávajícího , tituly před jménem, , jméno FO, za částku 102 180 Kč, kdy zakoupila celkem 17 pozemků o celkové výměře více než 5000 m². V článku III. smlouvy prodávající prohlásil, že na převáděných pozemcích neváznou žádná omezení vlastnického práva a kupující prohlásila, že je jí stav nabývaného pozemku dobře znám. O tom, že by na předmětných pozemcích stála stavba ve vlastnictví třetí osoby, není v kupní smlouvě zmínka. Ani ve znaleckém posudku číslo , hodnota, vyhotoveným na základně objednávky žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, dne 23. 5. 2016 není ohledně předmětných pozemků zmínka o tom, že by zde byla postavena stavba ve vlastnictví třetí osoby. U obou pozemků je pouze uvedeno, že se jedná o nezpevněnou manipulační plochu, kdy pozemek leží na okraji současně zastavěného území obce , adresa, - plochy výroby a skladování. Cena pozemků ve znaleckém posudku, pokud jde o pozemek p. č. , Anonymizováno, , byla 22 508,05 Kč a pozemku p. č. , Anonymizováno, byla cena 10 845,85 Kč (kupní smlouva ze dne 12. 4. 2016 a znalecký posudek č. , hodnota, ).

5. Žalobkyně vyzvala žalovanou stranu k odstranění neoprávněných staveb dne 13. 5. 2004 (výzva k odstranění ze dne 13. 5. 2004 spolu s podacím lístkem z téhož dne).

6. Žalovaná neprokázala, že by měla k umístění předmětné haly souhlas původního vlastníka , tituly před jménem, , jméno FO, . Tehdejší prodávající , tituly před jménem, , jméno FO, nemohl být vyslechnut jako svědek z důvodu jeho úmrtí. Byť svědek , tituly před jménem, , adresa, zmínil jméno , jméno FO, , který měl říct: „ať si tam žalovaná dělá, co chce, užívá pozemek a zaplotí“, nelze z toho vyvodit nic konkrétního o případné dohodě mezi žalovanou a , tituly před jménem, , jméno FO, . Navíc byl ve skutkových tvrzeních žalované rozpor v tom, že tvrdila, že stavěla v jednolitém areálu a nevěděla, že se jedná o pozemky jiných vlastníků a současně tvrdila, že měla souhlas předchozího vlastníka , tituly před jménem, , jméno FO, se stavbou.7. , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že pan , tituly před jménem, , jméno FO, byl osloven, aby prodal předmětné pozemky, on však chtěl prodat více pozemků a strana žalovaná tyto pozemky nepotřebovala jako zemědělskou půdu, tak k tomu nedošlo. V roce 1993 to , tituly před jménem, , jméno FO, prodat nechtěl.

8. Soud neprovedl výslech svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , neboť na něm strana, která ho navrhovala, netrvala, když měl sloužit především k vyjádřením se ohledně nákladů na odstranění předmětných staveb.

9. Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, a žalovaná je vlastníkem plechové haly, která z části stojí na těchto předmětných pozemcích. Žalovaná tuto halu na předmětné pozemky přemístila v rámci areálu, který užívá, a to v roce 2013. Hala je odmontovatelná a přemístitelná. Žalovaná neprokázala, že by měla souhlas s umístěním předmětné haly na pozemky ve vlastnictví žalobkyně, a to ani od předchozího vlastníka , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalovaná vykupovala pozemky v areálu, který užívala, předmětné dva pozemky však nevykoupila, když původní vlastník , tituly před jménem, , jméno FO, chtěl spolu s pozemky prodat více zemědělských pozemků, což žalované nevyhovovalo. Plot na předmětných pozemcích stál již v minulosti po dlouhou dobu. Jedná se o betonový plot, ani k jeho stavbě žalovaná neprokázala, že by měla souhlas vlastníka předmětných pozemků. Žalobkyně jako vlastník předmětných pozemků žádá odstranění haly z těchto pozemků.

10. Při právním posouzení věci se soud nejprve zabýval otázkou, podle jaké právní úpravy bude předmětný vztah posuzovat, zda podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) či podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák.).

11. Podle § 3054 o. z.: Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. Podle § 3055 odst. 1 o. z.: Stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí.

12. Podle § 3056 odst. 1 o. z.: Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží. Podle § 3059 o. z.: Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019: Režim § 3055 až 3058 o. z. dopadá na případy, kdy se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek § 3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a teprve § 3059 o. z. řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§ 3054 až 3058). Uvedené ustanovení doplňuje přechodná ustanovení § 3054 až 3058 o. z. tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že zákonodárce § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k § 3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/). Ustanovení § 3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 o. z. Smyslem právní úpravy § 3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil - byť jen částečně - na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru, a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. § 6 o. z.). I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace, Anonymizováno, jako přestavku) obsažené v § 1087 o. z. (k tomu srovnej MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124).

14. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 22 Cdo 1771/2019: Dovolací argumentace ostatně směřuje ke zjevně nepřijatelným důsledkům. Žalobkyně totiž naznačuje, že pokud by stavby stály z převážné části na jejích pozemcích, měly by se bez dalšího použít ustanovení o přestavku, tj. měla by se bez dalšího stát vlastnicí těch částí sousedních pozemků, na kterých se tyto stavby nacházejí. Pokud by to tak snad mělo být, pak by ustanovení § 3059 o. z. vůbec nemuselo odkazovat na ustanovení o přestavku, ale rovnou by stanovilo, že se stavebník stává vlastníkem i těchto částí pozemků. Pak by ovšem nehrál žádnou roli rozsah zastavěného sousedního pozemku, neboť pro nabytí vlastnického práva k němu stavebníkem by stačilo, pokud by stavba v převážné části stála na pozemku stavebníka. Jestliže je důsledkem přestavku zbavení vlastnického práva k pozemku dosavadního vlastníka proti jeho vůli ex lege, je nutno takové případy obecně vykládat s respektem k vlastnickému právu majitele zastavěného pozemku; toto východisko nemůže být dotčeno ani zavedením superficiální zásady. Ve svém důsledku by pojetí zastávané žalobkyní vedlo k tomu, že pokud by se např. její stavba nacházela v rozsahu 60 % na jejím pozemku, stala by se v důsledku aplikace § 3059 o. z. bez dalšího vlastnicí sousedního pozemku v rozsahu 40 % prostoru, který stavba zabírá současně bez ohledu na to, na základě čeho došlo k zastavění cizího pozemku, tj. i v případech, kdy by stavebník věděl, že staví na cizím pozemku, ale svědčí mu k takové stavbě (jako v daném případě) oprávnění stavbu zřídit. Rozsah zastavěného cizího pozemku i právní důvod k použití tohoto pozemku ke stavbě by v takovém případě byl zcela bez významu. Je zřejmé, že takový závěr nelze s § 3059 o. z. spojit, protože by pojetí přestavku podle § 3059 bylo zcela a diametrálně odlišné oproti přestavku v pojetí § 1087. Takový záměr zákonodárce však z ničeho nevyplývá a byl by popřením jednotnosti institutu přestavku v pojetí vyjádřeném v občanském zákoníku. Ad adsurdum by pak závěr zastávaný dovolatelkou vedl k tomu, že podmínky pro přírůstek vlastnického práva k části sousedního pozemku by byly dány i tehdy, pokud by stavebník věděl, že staví na sousedním pozemku a neměl žádné občanskoprávní oprávnění stavbu na takovém pozemku zřídit, jestliže by stavba zřízená před 1. 1. 2014 stále z převážné části na pozemku stavebníka. Dovozovat i v těchto případech nabytí vlastnického práva k sousednímu pozemku je zjevně absurdní a zcela v rozporu s koncepcí přestavku. Jestliže totiž stavebník staví na cizím pozemku stavbu na základě existujícího právního titulu, pak se právní vztah ohledně umístění stavby na tomto pozemku řídí právě tímto právním titulem. Buď existuje a pak má stavba na pozemku umístěná právní oporu právě v tomto právním titulu, anebo došlo k zániku právního titulu a řeší se právní důsledky spočívající v absenci důvodu pro umístění stavby. Ani v jednom z uvedených případů není žádný důvod pro to, aby právní úprava v takových případech zakládala vlastnické právo k sousednímu pozemku, neboť stavebník si musel být vědom důsledků, které nastanou, pokud právní titul k užívání pozemku zanikne. Pokud existuje, není již vůbec důvod jeho existenci nahrazovat vlastnickým právem k pozemku dosavadního vlastníka. V takovém případě by totiž mohl vlastník sousedního pozemku oprávněně namítat, že pokud by si byl vědom takového rizika pro své vlastnické právo k pozemku, souhlas s využitím jeho pozemku ke stavbě by stavebníkovi nedal. Dovolací soud proto uzavírá, že není důvodu, aby byla vymezená právní otázka posouzena jinak.

15. Z katastrální mapy je zřejmé, že cca polovina stavby je zřízena na pozemku žalované p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , zbývající část stojí na pozemcích p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, ve vlastnictví žalované a část na pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Nestojí tak převážnou částí na žádném z pozemku, za předpokladu, že převážná část stavby je podstatně více než 50 %, spíše 80 % až 90 %. Nelze použít § 3059 o. z., protože stavba se nenachází svou převážnou částí na žádném z pozemku, nelze použít hledisko pozemku, na kterém se nachází největší část stavby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3282/2021). Navíc bylo prokázáno, že žalovaná věděla, že předmětné pozemky nejsou v jejím vlastnictví, pokoušela se je vykoupit, ale neúspěšně, když původní majitel , tituly před jménem, , jméno FO, podmiňovat jejich prodej odkupem i dalších pozemků, o které však žalovaná neměla zájem; věděla tak, že staví halu i oplocení na cizích pozemcích. Proto nemohla být v dobré víře a nelze použít ustanovení o přestavku podle § 1087 o. z.

16. V této tzv. přesahové části může jít (vedle dalších případů – § 3059) o případ tzv. neoprávněné stavby, tj. stavby zřízené na cizím pozemku bez příslušného občanskoprávního titulu; i po 1. 1. 2014 budou soudy takové případy neoprávněných staveb posuzovat podle § 135c ObčZ 1964 (NS 22 Cdo 5968/2017). I v těchto případech je tak i po 1. 1. 2014 pro rozhodování soudů zachována aplikace § 135c ObčZ s připomenutím, že soudy už nebudou moci přikazovat stavbu vlastníkovi pozemku, protože stavba je součástí pozemku stavebníka. Půjde tak o způsoby vypořádání v podobě odstranění části stavby, zřízení věcného břemene nebo přikázání pozemku (jeho části) stavebníku.

17. Že je oplocení stavbou již bylo řešeno v judikatuře, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 22 Cdo 2284/2009: „Podle názoru dovolacího soudu je pak třeba posuzovat rozestavěné oplocení, tj. všech šest sloupků, jako celek, přičemž tento celek je samostatnou věcí v právním smyslu a nemovitou stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. (srov. a contrario výklad v díle Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 659)“.

18. Soud tak nemá pochyb o tom, že je třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013.

19. Podle § 135c obč. zák.: (1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). (2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. (3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

20. V daném případě je zřejmé, že žalovaná zřídila stavbu haly a oplocení na pozemku ve vlastnictví původně , tituly před jménem, , jméno FO, , od roku 2016 doposud ve vlastnictví žalobkyně a neměla k tomu právo umožňující zřídit stavbu na cizím pozemku, a přitom věděla, že staví na cizím pozemku. Vlastník pozemků, tj. žalobkyně, nesouhlasil s přikázáním stavby do jeho vlastnictví. Soud tak považuje za účelné odstranění stavby, neboť se jedná o halu montovanou, lehce demontovatelnou, již jednou byla stěhována; a pokud jde o oplocení, není ani toto nijak složité odstranit. Proto rozhodl soud o povinnosti žalované odstranit část této stavby a oplocení zasahující na pozemky žalobkyně. Navíc žalovaná si problematickou situaci přivodila sama svým liknavým postojem k výkupu pozemků, když v době, kdy jí předmětné pozemky byly nabízeny k odkupu, nabídku odmítla. Nejedná se o rodinný dům, který by bylo podstatně složitější odstranit21. Při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlédl zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula (R 23/2003). Pokud by bylo zjištěno, že zatímco stavebník byl v dobré víře, vlastník pozemku o neoprávněné stavbě musel vědět, a přesto proti ní nezakročil, šla by tato okolnost k tíži vlastníka pozemku, jehož jednání by mohlo být považováno za šikanu (Sou R NS č. C 1373 – NS sp. zn. 22 Cdo 432/2002). Je třeba zdůraznit, že ekonomická nevhodnost odstranění stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující (ÚS sp. zn. I. ÚS 198/95, ovšem mohou se i tu vyskytnout výjimky), stejně jako samotná skutečnost, že stavebník zřídil stavbu v dobré víře. Pokud se však vlastník pozemku domáhá přikázání neoprávněné stavby do vlastnictví a pouze pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, požaduje její odstranění, může soud nařídit odstranění stavby jen v případě, že nejsou splněny podmínky pro přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku (SR, 1999, č. 3, NS sp. zn. 2 Cdon 265/96). Vlastník pozemku se nemusí domáhat odstranění stavby, a teprve v případě že by toto odstranění nebylo shledáno ekonomicky účelným, žádat jinou formu vypořádání; je na něm, aby zvolil nejúčelnější variantu postupu, přičemž nemusí jít jen o účelnost ekonomickou. Ostatně jsou-li splněny podmínky pro rozhodnutí o přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku podle § 135c odst. 2, lze si stěží představit, že by její odstranění bylo účelné.

22. I kdyby však žalovaná měla ústní souhlas původního vlastníka předmětných pozemků , tituly před jménem, , jméno FO, se zřízením stavby a oplocení, platí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2001, kde se uvádí: „Pokud však stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu“. Žalovaná si tak při případném získání prostého souhlasu předchůdce žalobkyně musela být vědoma právních rizik souvisejících se zřízením haly a oplocení na cizím pozemku.

23. Soud zvažoval i další možnosti uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. Žalovaná navrhovala zřídit věcné břemeno užívání za náhradu. To však soud nepovažuje za účelné, neboť zejména z důvodu oplocení by došlo k úplnému omezení vlastníka pozemků, který by tyto vůbec nemohl užívat a zůstalo by mu jen holé vlastnictví pozemků. Přitom vlastnické právo je právo chráněné nejenom občanským zákoníkem, ale i mezinárodními smlouvami o lidských právech a Listinou základních práv a svobod. Zřízení věcného břemene časově neomezeného by se rovnalo v podstatě vyvlastnění pozemků. Totéž se týká vzájemného návrhu žalované, která požadovala přikázání předmětných pozemků do jejího vlastnictví za náhradu. S tím žalobkyně nesouhlasila. Žalovaná svůj návrh odůvodnila ustanovením § 1086, které však, s ohledem na shora uvedené, aplikovat nelze, když se práva a povinnosti řídí předchozím obč. zák.

24. Pokud jde o obranu žalované spočívající v tvrzení, že předmětné pozemky byly poddolované a ona musela provádět jejich sanaci a odklidit černou skládku, není toto tvrzení pro předmět sporu relevantní, žalovaná ani z něho nedovozuje žádné závěry. Pokud má za to, že se na její úkor někdo obohatil, lze to řešit mimo toto řízení.

25. Pokud jde o obranu žalované spočívající v tvrzení o vydržení věcného břemene užívání, lze konstatovat, že v těchto tvrzeních je rozpor, když jednak žalovaná žádá zřídit věcné břemeno užívání a jednak tvrdí, že ho vydržela. Žalovaná ho však formou řádného vydržení nevydržela, neboť neměla právní titul k užívání předmětných pozemků a byla si vědoma, že nejsou v jejím vlastnictví a nemá ani domnělé věcné břemeno užívání. Žalovaná od počátku tvrdila, že měla souhlas předchozího vlastníka předmětných pozemků. V takovém případě by však šlo o obligační právo žalované, které vylučuje vydržení.

26. Podle § 1089 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické práv po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1090 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Podle § 1262 odst. 1 o. z. zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu. Vzniká-li služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě. (2) Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká učinností smlouvy. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 987 o. z. je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 989 odst. 2 o. z. jiné právo (než vlastnické právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (odst. 2 o. z.). Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1260 odst. 1 služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Podle § 1747 o. z. je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.

27. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 08. 2025 sp. zn. 22 Cdo 1589/2025 (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu I.ÚS 3360/25 ze dne 30. 1. 2026) Nejvyšší soud vysvětlil: Nejvyšší soud už v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva odpovídajícího věcnému břemeni. Držbu jiného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.) Brát vodu z cizí studny je možné na základě různých právních důvodů. Pouhá skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek, bere vodu z cizí studny), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016). Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene, a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025). Ostatně platí, a tato zásada se v právu vždy uplatňovala (dnes výslovně např. § 1747, § 1258, § 1029 odst. 2 o. z.), že v pochybnostech vlastník dotčeného pozemku má být zatěžován spíše méně než více a předpokládá se, že má v úmyslu svoji věc zatížit spíše méně než více. Jestliže tedy soudy vyhodnotily zjištěný skutkový stav po právní stránce jako výprosu, je jejich závěr v souladu i s touto obecnou zkušeností.

28. V daném případě tak nemohlo dojít k vydržení práva služebnosti – věcného břemene užívání, neboť nebyl splněn základní předpoklad, a to držba věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu.

29. Závěrem soud podotýká, že podle ustálené judikatury vlastník pozemku je aktivně legitimován k žalobě na odstranění části stavby, i když její další část nestojí na jeho pozemku, ale na pozemku jiné osoby, jež není účastníkem řízení (stavebníkem), a to i v případě, že důsledkem splnění této povinnosti žalovaného stavebníka je nezbytnost odstranění i té části stavby na pozemku, jež žalobcům nepatří, a že vlastník jiného pozemku s tímto odstraněním nesouhlasí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 458/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 3372, přičemž uvedený závěr vyslovený v poměrech řízení o vypořádání neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák. je co do obecného principu odstranění stavby zčásti zasahující na pozemek třetí osoby odlišné od účastníků řízení použitelný i pro řízení o odstranění stavby opírající se o § 126 odst. 1 obč. zák.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 68 207,22 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 4. 6. 2024, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 6. 2024, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 11. 2024, z částky 1 500 Kč za účast při úkonu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 24. 4. 2025, z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 10. 2025, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 19. 11. 2025, z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 11. 2025, z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 3. 2026 a z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 4. 2026 včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada v celkové výši 31 005,14 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 24. 4. 2025 náhrada 4 818,82 Kč za 412 ujetých km v částce 3 318,82 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 10. 2025 náhrada 6 546,58 Kč za 552 ujetých km v částce 4 446,58 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 14 × 30 minut v částce 2 100 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 11. 2025 náhrada 6 546,58 Kč za 552 ujetých km v částce 4 446,58 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 14 × 30 minut v částce 2 100 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 9. 3. 2026 náhrada 6 546,58 Kč za 552 ujetých km v částce 4 446,58 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 14 × 30 minut v částce 2 100 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 4. 2026 náhrada 6 546,58 Kč za 552 ujetých km v částce 4 446,58 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 14 × 30 minut v částce 2 100 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 48 105,14 Kč ve výši 10 102,08 Kč.