4 C 155/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 202 993,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 169 112 Kč, a to ve lhůtě do 3 let od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 389,80 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 593,48 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 199 999,78 Kč od 29. 1. 2025 do 31. 1. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 198 541,73 Kč od 1. 2. 2025 do 27. 2. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 197 690,82 Kč od 28. 2. 2025 do 3. 4. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 197 449,70 Kč od 4. 4. 2025 do 17. 5. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 196 947,80 Kč od 18. 5. 2025 do 14. 7. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 195 371,80 Kč od 15. 7. 2025 do 30. 10. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 190 371,80 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 880,16 Kč, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 202 993,32 Kč od 29. 1. 2025 do 31. 1. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 201 014,09 Kč od 1. 2. 2025 do 27. 2. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 199 642 Kč od 28. 2. 2025 do 3. 4. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 198 379,90 Kč od 4. 4. 2025 do 17. 5. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 197 726,25 Kč od 18. 5. 2025 do 14. 7. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 195 501,80 Kč od 15. 7. 2025 do 30. 10. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 190 501,80 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23 810,22 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 3 let od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 202 993,32 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nesplacenou jistinu úvěru, poplatky, náklady a smluvní pokutu ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č., hodnota, , kterou se žalovaným uzavřela dne 17. 5. 2024. Žalobkyně označila důkazy k prokázání tvrzení, že před uzavřením smlouvy dostatečným způsobem zkoumala schopnost žalovaného předmětný úvěr splatit.

2. Podáním ze dne 11. 8. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 7 491,52 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 508,48 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 1 458,05 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 850,91 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 241,12 Kč od 4. 4. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 501,90 Kč od 18. 5. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 1 576 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 979,23 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 372,09 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 262,30 Kč od 4. 4. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 653,45 Kč od 18. 5. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 224,45 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení. Částečné zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu žalobkyně odůvodnila částečnými úhradami ze strany žalovaného, a to ve výši 5 000 Kč před podáním žaloby (dne 31. 1. 2025) a celkem ve výši 20 000 Kč po podání žaloby (dne 27. 2. 2025, 3. 4. 2025, 17. 5. 2025 a 14. 7. 2025). Řízení bylo v této části zastaveno usnesením ze dne 19. 11. 2025 č. j. 4 C 155/2025-58.

3. Podáním ze dne 24. 11. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 500 000 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do rozsahu částečného zpětvzetí žaloby dle předchozího odstavce tohoto rozsudku zastavil (výrok II.).

4. Žalobkyně za návrh na zahájení řízení dne 6. 2. 2025 zaplatila soudní poplatek ve výši 8 120 Kč. Podmínky pro vrácení části soudního poplatku dle § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném a účinném znění, nebyly splněny.

5. Žalovaný uvedl, že svůj dluh uvedený v žalobě uznává a zároveň poukázal na svoji současnou nepříznivou situaci, pro kterou nemůže pohledávku uhradit, když je od 5. 2. 2025 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce a pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti ve výši necelých 6 000 Kč měsíčně.

6. Žalobkyně navrhla výši splátek v částce 4 000 Kč měsíčně.

7. Podle § 153 a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 99 odst. 2 o.s.ř. soud neschválí smír, je-li v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k postavení žalovaného jako spotřebitele a nutnosti aplikace zákona o spotřebitelském úvěru, zejména co do prověření, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného a z toho vyplývajících důsledků uvedených v § 87 tohoto zákona, a soud rozsudek pro uznání nevydal, neboť nemá za to, že by pro jeho vydání byly splněny podmínky.

8. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav. Dne 17. 5. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (flexibilní půjčka – revolvingový úvěr). Na základě této smlouvy měl být žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 80 000 Kč s úrokovou sazbou 25,9 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 2,928 % z dlužné částky, tj. 2 342 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, platné od 1. 6. 2023, které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku (zjištěno ze smlouvy a úvěrových podmínek). Dne 29. 5. 2024 uzavřeli dodatek k úvěrové smlouvě ohledně navýšení úvěrového rámce na částku 200 000 Kč a výši měsíční splátky na částku 5 856 Kč (dodatek k úvěrové smlouvě ze dne 29. 5. 2024, telefonní hovor).

9. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 34 568 Kč, bydlí u rodičů, je svobodný, bezdětný a příjem ostatních členů domácnosti činí 62 535 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení jsou uvedeny ve výši 20 000 Kč, splátky všech úvěrů 0 Kč, ostatní výdaje 17 000 Kč (zjištěno ze smlouvy).

10. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z něhož plyne, že žalovaný je svobodný, bezdětný a bydlí u rodičů. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 34 568 Kč (v dubnu 2024 měl příjem 38 249 Kč), příjem ostatních členů domácnosti činí 62 535 Kč měsíčně a výdaje domácnosti žalovaného činí 37 000 Kč měsíčně. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní, nebylo proti němu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK či ověřeno (potvrzení o prověření bonity klienta). Z úvěrové zprávy žalovaného vyplývá, že má 2 existující úvěry splátkové a 1 nesplátkový, přičemž prvního se jedná o spotřebitelský úvěr z 30. 10. 2023 s výší měsíční splátky 11 148 Kč a počtu zbývajících splátek 114, zůstatek jistiny činí 780 693 Kč a u druhého se jedná úvěr z 23. 11. 2023 s výší měsíční splátky 1 498 Kč a počtu zbývajících splátek 91 při zůstatku jistiny ve výši 83 262 Kč (úvěrová zpráva, výplatní lístek za duben 2024). Žalobkyně měla k dispozici výpis účtu žalovaného za období duben 2024, z něhož vyplývá, že počáteční zůstatek na jeho účtu činil -18 428,99 Kč a konečný zůstatek činil -20 458,93 Kč (výpis z účtu za duben 2024). Výpisy z účtu za rok 2025 žalovaný prokázal platby po 5 000 Kč.

11. Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.

12. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že úvěrový rámec byl navýšen na 200 000 Kč a dále, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 201 454 Kč a uhradil celkem 32 342 Kč, z toho před podáním žaloby částku 7 342 Kč, po podání žaloby částku 25 000 Kč (výpis čerpání a splátek, tvrzení žalobkyně).

13. Dopisem ze dne 23. 10. 2024, jehož odeslání dne 24. 10. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 14. 11. 2024, jejíž odeslání dne 15. 11. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem (předžalobní výzva a výzva a 2 podací archy).

14. Žalovaný je od 5. 2. 2025 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (potvrzení od doby vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze dne 24. 3. 2025).

15. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

17. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“18. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“22. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho výdajových poměrů vyžádala příslušné dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 35 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 63 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti však nebyly doloženy, pouze byla doložena jedna výplatní páska a jeden výpis z účtu žalovaného, z něhož je zřejmé záporný zůstatek jak na začátku měsíce, tak na konci měsíce. Zejména však výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným a ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Navíc je zřejmé, že nebyly vzaty v úvahu 2 existentní úvěry žalovaného s vysokými splátkami cca 13 000 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

24. Je zřejmé, že předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 201 454 Kč po odečtení částky, kterou zaplatil, tj. 32 342 Kč. Je tak povinen vrátit 169 112 Kč, k čemuž soud žalovaného zavázal ve výroku I. tohoto rozsudku; ve zbývající části po částečném zastavení řízení soud žalobu zamítl (výrok III).

25. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem, kromě toho, že je žalovaný nezaměstnaný a dle jeho tvrzení pobírá necelých 6 000 Kč měsíčně. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“26. Proto stanovil soud lhůtu tří let, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, dále s ohledem na to, že žalovaný, až dle jeho tvrzení pobírá dávky necelých 6 000 Kč je schopen nepravidelně zaplatit 5 000 Kč, což bylo zřejmé v průběhu řízení, kdy částečně takto žalovaný plnil, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a jde o zbytečné rozmnožování soudních sporů. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný však na tom nemůže být hůře, než jak se dohodl ve smlouvě samotné, kde sjednali splátky 5 856 Kč a které žalovaný nebyl schopen splácet. Stanovení pravidelných splátek žalovanému by ho mohlo uvrhnout do dalších problémů, neboť nebylo zjištěno, z jakých zdrojů financuje dosud zaplacené částky v průběhu řízení, když pobírá necelých 6 000 Kč; proto soud přistoupil ke stanovení lhůty pro celkové zaplacení nikoliv ve splátkách, když to nebrání žalovanému dál platit měsíčně 5 000 Kč, pokud na to bude mít prostředky, současně ho to neuvrhne do akutních finančních problémů, přičemž i žalovanému bude známo konečné datum, do kdy musí vyvinout maximální úsilí dluh zaplatit.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojením s § 146 o.s.ř., kdy zpětvzetí žaloby je z části 25 000 Kč na straně žalovaného, který uspokojil nárok žalobkyně až po zahájení řízení. Žalobkyně požadovala žalobou celkem částku 285 277,81 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí, byla ve věci úspěšná co do částky 169 112 Kč + 25 000 Kč, tj. 194 112 Kč, což představuje 68 % úspěch a 32 % neúspěch. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 36 % náhrady nákladů řízení.

28. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 120 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 202 993,32 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 140 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 2. 2025, z částky 9 140 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 4. 11. 2025 a z částky 9 140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 11. 2025 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 950 Kč ve výši 10 069,50 Kč. Za doplnění žaloby soud nepřiznal odměnu, když to mohlo být již součástí žaloby samotné a nepřiznal odměnu ani za dvojí částečné zpětvzetí, neboť se soudu nejeví spravedlivé, aby žalovaný, který se snaží svůj dluh splácet, musel zaplatit za další dva úkony zpětvzetí, byť ve výši ½, neboť by na tom byl mnohem hůře než žalovaný, který by nehradil ničeho. V tom soud spatřuje výjimečné důvody, pro které dle § 150 o.s.ř. odměnu v této části žalobkyni nepřiznal. Ostatní náklady žalobkyně nežádala a nebyly seznatelné ze spisu, tj. cestovné, promeškaný čas apod. Celkem odměna činí 66 139,50 Kč, z toho 36 % činí 23 810,22 Kč. Ohledně lhůty k zaplacení platí stejné důvody, jako u jistiny samotné.