4 C 16/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Hodonín o zaplacení 29 850 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do požadované částky 100 Kč, smluvní pokuty 4 850 Kč a úroku v částce 5 002 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 10. 1. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1 561,30 Kč, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 817,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 4 850 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou prostřednictvím sítě internet na webové stránce , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, dne 25. 5. 2022 smlouvu o úvěru, ve znění dodatku ze dne 8. 6. 2022, na jejímž základě byl žalované poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr celkem ve výši 25 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala a zavázala se poskytnuté peněžní prostředky splatit spolu s příslušenstvím do 24. 6. 2022. Tuto svoji povinnost si však nesplnila a dluží na jistině částku 25 000 Kč. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 25 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 850 Kč, paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 100 Kč, nesplaceného úroku ve výši 4 902 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 561,30 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 10. 1. 2023 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací a insolvenční rejstřík.

2. Podáním ze dne 19. 2. 2024 vzala žalobkyně svůj návrh částečně ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 5 002 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 850 Kč bez udání důvodu zpět.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř."), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne 25. 5. 2022 a 8. 6. 2022, obchodních podmínek , Anonymizováno, , výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně u , právnická osoba, . č. , č. účtu, ze dne 25. 5. 2022 (platba 7 500 Kč), 6. 6. 2022 (platba 15 000 Kč), 8. 6. 2022 (platba 2 500 Kč) soud zjistil, že mezi společností , právnická osoba, a žalovanou byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 25. 5. 2022 smlouva o úvěru, ve znění dodatku ze dne 8. 6. 2022 na jejímž základě byly žalované zaslány na její účet finanční prostředky celkem ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu ve lhůtě 24. 6. 2022 s možností prodloužení splatnosti úvěru až na 360 dnů. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny. Důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nebyly žalobkyní soudu předloženy.

5. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 a společného prohlášení soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2023 bylo žalované zasláno dne 17. 1. 2023. Předžalobní výzva ze dne 27. 4. 2023 s výzvou k plnění byla žalované zaslána dle podacího archu dne 28. 4. 2023.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

12. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

13. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 850 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 002 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil.

14. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

15. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 25. 5. 2022 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, ve znění dodatku ze dne 8. 6. 2022, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované celkem částku 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit ve lhůtě 24. 6. 2022 s možností prodloužení lhůty. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud neuhrazená jistina představuje částku 25 000 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalované před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovanách spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

21. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

22. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující neuhrazenou jistinu úvěru 25 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaná dostane do prodlení. Neboť žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a nebylo tak možné zjistit její aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalované soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 817,28 Kč, přičemž tato částka představuje 24,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,04 % a úspěchu žalované v rozsahu 37,96 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 216 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 384 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.