4 C 172/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 146 337,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78 004 Kč, a to v pravidelných splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, vždy k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 333,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 156 775,96 Kč od 6. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 10 438,42 Kč za období od 16. 8. 2024 do 21. 11. 2024 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 146 337,54 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 12. 2022. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 154 000 Kč, který se zavázal žalobkyni vrátit společně s úrokem splatným ve splátkách ve výši 6 662 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 8. 2024. Dluh byl proto posléze zesplatněn dopisem ze dne 21. 11. 2024. Žalovaný uhradil na pohledávku ze smlouvy celkem 53 296 Kč. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 146 337,54 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % z této částky od 6. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 10 438,42 Kč za období od 16. 8. 2024 do 21. 11. 2024 a smluvně sjednaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky za 2 zaslané upomínky v celkové výši 800 Kč.

2. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného úvěr splatit lustrací v databázi ISIR, CEE, SOLUS, REPI, výpisem z obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného, interní databází žalobkyně, databází neplatných a odcizených dokladů. Žalobkyně dále porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Průměrný příjem žalovaného činil 47 298 Kč měsíčně, náklady na bydlení žalovaný uvedl ve výši 15 000 Kč měsíčně. Současně byly zohledněny běžné osobní náklady žalovaného dle údajů Českého statistického úřadu (statistika rodinných účtů), platby žalovaného na úvěry, mikroúvěry a na sázky. Rovněž byl zhodnocen rodinný stav žalovaného, místo jeho bydliště, počet jím vyživovaných osob, dosažené vzdělání, případné vlastnictví nemovitostí. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě interního skóringového systému, který vyhodnocuje údaje žalovaného podle algoritmu, v němž jednotlivé parametry mají odlišné váhy. Žalovaný obdržel při posuzování úvěruschopnosti výsledné skóre „vyšší bonita.“ Skóringový systém představuje knowhow žalobkyně, které by mohlo být zneužito, a proto je soudu prezentováno pouze slovně. Skóringový systém žalobkyně byl konzultován s ČNB během licenčního řízení a je předmětem pravidelných kontrol, rovněž podléhá auditu ze strany mezinárodní auditorské společnosti, od které vlastní žalobkyně certifikát ISO 31000:09 Risk Management. Žalobkyně dále vlastní ISO certifikát dle mezinárodního standardu TPL 1607 (důvěryhodný poskytovatel) a ISO certifikát dle mezinárodního standardu ISO 9001:2015 (systém managementu kvality postupů a procesů organizace).

3. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že svůj dluh vůči žalobkyni uznává, s ohledem na jeho nepříznivou zdravotní situaci však není v jeho silách uhradit najednou celou dlužnou částku. Žalovaný prohlásil za nesporné, že se žalobkyní uzavřel dne 14. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž měl hradit splátky ve výši 6 662 Kč měsíčně. Žalobkyně neumožnila žalovanému při jeho tíživé situaci snížení splátek. Je pravdou, že před uzavřením smlouvy žalobkyně žádala po žalovaném výplatní pásky za tři měsíce. Ke svým poměrům žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je zaměstnán u téhož zaměstnavatele jako při uzavření smlouvy o úvěru, jeho příjem však klesl na částku zhruba 28 000 Kč měsíčně, partnerka je nezaměstnaná, má dvě děti, které jsou také nezaměstnané. V současné době žalovaný nemá žádné půjčky ani úvěry, nemá také žádný majetek. Je schopen splácet dluh ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav.

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 12. 2022 podepsána smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, . Žalovaný smlouvu dle autorizační doložky podepsal SMS kódem, který mu byl zaslán na mobilní telefon a on jej vložil do smluvního elektronického formuláře přes internet. Na základě dané smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 154 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 24 995 Kč bude vyplacena bezhotovostně na bankovní účet žalovaného, částka 106 305 Kč bude vyplacena ve prospěch bankovního účtu žalobkyně za účelem úplné úhrady předchozího závazku ze smlouvy č. , hodnota, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 23. 6. 2022 a částka 22 700 Kč bude započtena na účelně vynaložené náklady žalobkyně vzniklé v souvislosti s vyřízením úvěru (náklady na lustrum, náklady na zpracování úvěru, ostatní administrativní náklady, odměna zprostředkovateli, náklady na ověření úvěrového případu), když tato částka byla odečtena od poskytované jistiny dle bodu 4.8. smlouvy o úvěru. Žalovaný se zavázal částku 154 000 Kč společně s úrokem ve výši 26,64 % ročně (celkem 155 960 Kč) žalobkyni splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 662 Kč (včetně platby ve výši 2 357 Kč měsíčně za Doplňkovou službu PODPORA dle přílohy č. 2 ke smlouvě, zřízené k žádosti žalovaného). V bodu 5.4. smlouvy bylo sjednáno, že předtím, než se úvěr stane splatným v důsledku prodlení, zašle žalobkyně žalovanému 2 upomínky, přičemž první je zpoplatněna částkou 300 Kč, druhá pak částkou 500 Kč. Dle bodu 10.7. smlouvy, pro dostatečné ověření a určení identity jednající osoby byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni tzv. „verifikační platbu“ ve výši 1 Kč ze svého osobního bankovního účtu. Verifikační platba je vratná na žádost spotřebitele. Žalovanému dále byly poskytnuty předsmluvní informace, obsahující podrobnosti úvěru, včetně tabulky umoření.

6. Žalovaný odeslal dne 14. 12. 2022 ze svého bankovního účtu verifikační platbu 1 Kč na bankovní účet žalobkyně se zprávou pro příjemce: „Tímto souhlasím s návrhem smlouvy č. , hodnota, “ (Detail pohybu – okamžitá příchozí platba). Žalobkyně následně dne 21. 12. 2022 převedla na běžný účet žalovaného částku 24 995 Kč (Detail pohybu – bezhotovostní platba), na svůj bankovní účet současně téhož dne převedla částku 106 305 Kč (Detail pohybu – platba převodem uvnitř banky).

7. Z přílohy č. 1 ke smlouvě „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ soud zjistil, že žalobkyně započetla příjmy žalovaného ve výši 47 298 Kč měsíčně a jím uvedené náklady na bydlení v částce 15 000 Kč měsíčně, finanční zůstatek žalovaného při započtení měsíční splátky úvěru ve výši 6 662 Kč tak činil 25 636 Kč.

8. Žalobkyně ověřila před podpisem úvěrové smlouvy identitu žalovaného jeho platným občanským a řidičským průkazem. Žalobkyně lustrovala číslo občanského průkazu v databázi neplatných dokladů, ve které nebyl nalezen. Dále nahlédla do obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného. Dne 13. 12. 2022 žalobkyně lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, z něhož vyplýval údaj o odškrtnuté insolvenci žalovaného, dále v registru platebních informací, s výsledkem bez negativního záznamu, dále dne 14. 12. 2022 v registru SOLUS s výsledkem bez negativního záznamu. Dne 21. 12. 2022 žalobkyně lustrovala žalovaného v registru CRIBIS, kdy k osobě žalovaného byly nalezeny tři záznamy o exekucích zahájených a vedených pod sp. zn. soudních exekutorů , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, .

9. Dle výplatních pásek žalovaný za měsíc srpen 2022 obdržel čistou mzdu 44 727 Kč, za měsíc září 2022 pak 45 399 Kč a za měsíc listopad 2022 pak 49 804 Kč.

10. Pokud se jedná o výpis z účtu vedeného na jméno žalovaného za období od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2022, z tohoto vyplynulo, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši celkem 139 673 Kč, přičemž z tohoto účtu převedl celkem 141 542,20 Kč. Dne 15. 9. 2022 byla žalovanému připsána mzda ve výši 44 727 Kč. Žalovaný dne 16. 9. 2022 převedl částku 15 000 Kč označenou jako „nájem a inkaso 9/22“. Z výpisu z účtu je dále patrno, že žalovaný ve prospěch žalobkyně zaslal částku 4 758 Kč s poznámkou „splátka úvěru č. , hodnota, “, dále dne 26. 9. 2022 částku 581,90 Kč s poznámkou „1. upomínka uhrazena“. Z výpisu z účtu vedeného na jméno žalovaného za období od 1. 10. 2022 do 31. 10. 2022 dále vyplynulo, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši celkem 50 831 Kč, přičemž z tohoto účtu převedl celkem 60 185,28 Kč. Dne 14. 10. 2022 byla žalovanému připsána mzda ve výši 45 399 Kč. Žalovaný dne 16. 10. 2022 převedl částku 15 000 Kč označenou jako „nájem 10/22“. Žalovaný opětovně ve prospěch žalobkyně zaslal částku 4 758 Kč s poznámkou „splátka úvěru č. , hodnota, “. Z výpisu z účtu vedeného na jméno žalovaného za období od 1. 11. 2022 do 30. 11. 2022 pak vyplynulo, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši celkem 52 123 Kč a z tohoto účtu pak převedl celkem 45 692,48 Kč. Dne 15. 11. 2022 byla žalovanému připsána mzda ve výši 46 691 Kč. Žalovaný dne 15. 11. 2022 převedl částku 15 000 Kč označenou jako „nájem 11/22“. Platba ve výši 4 758 Kč inkasovaná dne 14. 11. 2022 ve prospěch žalobkyně s poznámkou „splátka úvěru č. , hodnota, “ nemohla být provedena z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku. K provedení této platby došlo následujícího dne. Podstatnou část příjmů za výše uvedená období žalovaný vybíral v hotovosti, popřípadě poukazoval na blíže nespecifikované účty. Kromě výše specifikovaných příjmů ze zaměstnání byl z výpisů z účtu žalovaného zjištěn jeho příjem z invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně ve výši 5 432 Kč měsíčně.

11. Žalovaný neplatil splátky poskytnutého úvěru, žalobkyně mu proto dne 20. 9. 2024 zaslala upomínku č. 1, kterou jej vyzvala k úhradě dlužné částky (upomínka č. 1, podací lístek). Protože žalovaný dále neplnil své smluvní závazky, odeslala mu žalobkyně dne 5. 10. 2024 upomínku č. 2 s výzvou k úhradě dlužné částky (upomínka č. 2, podací lístek). Předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2024, odeslanou téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru z důvodu neplnění platebních povinností a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 5. 12. 2024 s tím, že jinak bude k soudu podána žaloba (předžalobní výzva, podací lístek).

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 14. 12. 2022 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud má po zhodnocení provedených důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, která svým obsahem odpovídá smlouvě o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel bezhotovostně částku 24 995 Kč, částka 106 305 Kč byla započtena na jeho předchozí dluh u žalobkyně a částka 22 700 Kč pak byla započtena na náklady žalobkyně spojené s vyřízením úvěru. Žalovaný se zavázal částku ve výši celkem 154 000 Kč uhradit společně s úrokem v měsíčních splátkách po 6 662 Kč.

16. Smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o. z. Ke kontraktaci smlouvy ze strany žalovaného došlo způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně. Pro uzavření spotřebitelské smlouvy je jiný typ elektronického podpisu (prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

17. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná dle smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto musí z úřední povinnosti, i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele.

18. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a jeho dosavadní dluhové zatížení. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně doložila tři výplatní pásky žalovaného a výpis z účtu za tři měsíce, z nichž vyplynul poměrně vysoký příjem žalovaného, představující mzdu v průměrné výši přes 46 000 Kč měsíčně a invalidní důchod ve výši 5 432 Kč měsíčně. Z výpisů z účtu však vyplynulo, že i přes tyto pravidelné příjmy žalovaného byl konečný zůstatek na účtu ve všech dokladovaných měsících minimální (když výše odepsaných peněžních prostředků z účtu ve dvou ze tří měsíců dokonce podstatně převyšovala výši přijatých peněžních prostředků). Žalovaný bezhotovostními platbami hradil také své náklady na bydlení ve výši 15 000 Kč měsíčně, a to platbami označenými jako „nájem“, respektive „nájem a inkaso“, nájemní smlouva však soudu předložena nebyla, tudíž autenticitu výše platby nájemného a služeb spojených s užíváním bytu nebylo možno ověřit. Z těchto výpisů je tak zjevné, že by žalovaný při dosavadním způsobu hospodaření (pokud by výpis z účtu komplexně zachycoval hospodaření žalovaného) nebyl schopen splácet 6 662 Kč měsíčně. Žalobkyně současně žádným způsobem nereflektovala zjištěné poznatky o třech exekucích vedených na majetek žalovaného (viz lustrace v databázi CRIBIS) a soudu neprokázala, že by zjišťovala alespoň výši pohledávek v těchto exekucích vymáhaných. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dále nebyl žádným způsobem zohledněn předchozí již existující úvěr žalovaného u žalobkyně, na který žalovaný hradil platbami ve výši 4 758 Kč měsíčně, a to i nepravidelně (viz platba za 1. upomínku provedená v září 2022).

20. Ve vztahu k dalším životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje) se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze přizpůsobit aktuální finanční situaci. Žalobkyně přitom ale soudu nesdělila, jaké měsíční osobní výdaje žalovaného byly při posuzování úvěruschopnosti započteny, když pouze sdělila, že byla započtena blíže neurčená výše běžných nákladů spotřebitele dle údajů vydávaných Českým statistickým úřadem (statistika rodinných účtů), přičemž takové sdělení soud považuje za nedostatečné.

21. Žalobkyně dále odkazovala na skutečnost, že její skóringový systém k posouzení úvěruschopnosti byl konzultován s Českou národní bankou během licenčního řízení a je předmětem pravidelných kontrol, rovněž podléhá auditu ze strany mezinárodní auditorské společnosti , právnická osoba, ., od které vlastní žalobkyně certifikát ISO 31000:09 Risk Management, dále vlastní ISO certifikát dle mezinárodního standardu TPL 1607 v 02 Trusted Provider of Loans (důvěryhodný poskytovatel), ISO certifikát dle mezinárodního standardu ISO 9001:2015 (systém managementu kvality postupů a procesů organizace). Soud nezpochybňuje že je nezbytné, aby žalobkyně dostala licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a že skóringový systém je předmětem pravidelných kontrol. Tyto skutečnosti ale nezbavují žalobkyni povinnosti jednat v souladu s ustálenou judikaturou soudů České republiky a posuzovat každý případ individuálně. Na ověřování informací při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se vztahuje povinnost ověřovat informace poskytnuté spotřebitelem v souladu s požadavky uvedenými v § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Soud má přitom pochybnosti o skóringovém systému žalobkyně, když z pouhého výpisu z účtu žalovaného je zřejmé, že jeho výdaje jsou daleko vyšší, než ze kterých žalobkyně vycházela. K funkčnosti skóringového systému žalobkyně se však soud nemůže blíže vyjádřit, neboť fungování interního skóringového systému je součástí know-how žalobkyně, které soudu nebylo blíže objasněno.

22. Posouzením obsahu provedených listinných důkazů nebylo podle soudu možné dospět k jinému závěru, než že finanční situace žalovaného nebyla uspokojivá. Při posuzování úvěruschopnosti nejde jen o prosté vyžádání si podkladů o majetkové situaci spotřebitele, ale rovněž o jejich kritické zhodnocení. Pokud by žalobkyně řádně zkoumala příjmovou i výdajovou stránku žalovaného a kriticky by zhodnotila shromážděná data, dospěla by k závěru, že finanční situace žalovaného rozhodně nezakládá jistotu o jeho schopnosti uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splatit. Žalobkyně zřejmě nepodnikla žádné další kroky k tomu, aby tyto zásadní pochybnosti odstranila. Na základě shora uvedených podkladů proto podle soudu nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je úvěruschopný a že na základě svých řádných a pravidelných příjmů a po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků mu zbude taková částka, aby mohl splácet dohodnuté splátky. Pokud přesto za nastalé situace spotřebitelský úvěr žalovanému poskytla, nejednala s odbornou péčí. Je absurdní, že úvěr byl poskytnut na konsolidaci předchozího úvěru, který žalovaný nebyl schopen splácet a kde byly dohodnuty splátky 4 758 Kč měsíčně a přesto nový úvěr měl být splácen splátkou ve výši 6 662 Kč.

23. Posuzovanou úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, přičemž žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného. Žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta částka 24 995 Kč, současně byl refinancován jeho předchozí dluh u žalobkyně ve výši 106 305 Kč, celkem tak od žalobkyně obdržel částku 131 300 Kč. Pokud se jedná o částku 22 700 Kč, představující náklady žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru, tato nebyla žalovanému fakticky poskytnuta, když byla dle bodu 4.8. odečtena od poskytované jistiny, přičemž žalobkyni na tyto náklady vzniklé v souvislosti s uzavřením absolutně neplatné smlouvy nevzniklo právo, stejně tak na smluvní náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč a úrok kapitalizovaný za období od 15. 8. 2024 do 21. 11. 2024 částkou 10 438,42 Kč. Žalovaný žalobkyni ve splátkách uhradil celkem 53 296 Kč. Soud jej proto zavázal k úhradě zbývající části jistiny ve výši 78 004 Kč.

24. Pokud jde o lhůtu k plnění, v této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“25. Žalovaný soudu uvedl, že je schopen dlužnou částku uhradit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, když má dle svého tvrzení pravidelný příjem ve výši zhruba 28 000 Kč měsíčně, v současné době nemá žádné půjčky ani úvěry, nevlastní žádný hodnotný majetek, bydlí v nájmu. Žalobkyně přitom se splátkami v navržené výši 2 000 Kč měsíčně vyslovila souhlas, současně navrhla, aby byla splátková povinnost uložena pod ztrátou výhody splátek. Soud tedy rozhodl tak, že žalovaný je povinen dlužnou částku 78 004 Kč žalobkyni zaplatit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně se splatností posledního dne každého kalendářního měsíce až do úplného splnění povinnosti. Soud má za to, že takto stanovený způsob úhrady dluhu je adekvátní s ohledem na majetkovou situaci žalovaného a oprávněný zájem žalobkyně. Stanovenou lhůtu k úhradě (ve splátkách) lze přitom považovat za přiměřenou možnostem žalovaného. Návrhu žalobkyně, aby soud uložil plnění ve splátkách pod ztrátou výhody splátek soud nevyhověl, neboť by to bylo v rozporu s účelem zákona o spotřebitelském úvěru a s ochranou spotřebitele, který by se s touto doložkou mohl dostat do nutnosti okamžitě zaplatit celou dlužnou částku a tím se uvrhnout do (další) exekuce.

26. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, a to včetně požadovaných úroků z prodlení, když žalovaný se s plněním svého dluhu (vrácení jistiny) dosud do prodlení nedostal, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a splatnost dluhu žalovaného spočívající v povinnosti vrátit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny byla stanovena až tímto rozhodnutím. Soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“27. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná. Žalovaný však náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.