4 C 183/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 152 715,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 136 668,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 047,62 Kč s úrokem v částce 4 217,40 Kč, s úrokem z prodlení v částce 5 693,05 Kč, s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 151 815,78 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 151 815,78 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 996,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 152 715,78 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 1. 2. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 150 087 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalovaného a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalovaného na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a žalobkyně úvěr ke dni 2. 11. 2022 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 151 815,78 Kč, poplatky 900 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 5 693,05 Kč, úrok kapitalizovaný ve výši 4 217,40 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 151 815,78 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 15 % p. a. z částky 151 815,78 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 1. 2022 soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 6. 1. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr celkem ve výši 150 087 Kč, účelově určený k úhradě dluhů žalovaného vyplývajících z úvěru žalovaného vedeného na úvěrovém účtu u právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] a sjednaného mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 385 Kč do 21. 1. 2030. Dle čl. 1 písm. c smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 10,99 % ročně a při řádném splácení a splnění podmínek pro odpuštění splátek ve výši 8,61 % ročně. Dle čl. 10 4 smluvních podmínek bylo dále sjednání, že nárok na odpuštění splátek žalovanému nevznikne v případě, kdy v důsledku předčasného splacení úvěru dojde ke zkrácení splatnosti úvěru tak, že bude úvěr splatný před 22. 1. 2029. Dle čl. 8 a 8.2 smluvních podmínek, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně a ceník související s úvěrem.

4. Z podkladů pro soudní řízení ze dne 1. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil ke dni 1. 2. 2023 celkem částku 13 418,84 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 3. 10. 2022.

5. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 2. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu nehrazení pohledávky na úvěrovém účtu žalovaného prohlásila úvěr ke dni 2. 11. 2022 za splatný, a to po odeslání výzvy k úhradě dlužné částky, jak soud zjistil z dokumentu nazvaného poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 1. 10. 2022.

6. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti z blíže neurčeného dne soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení z příjmu žalovaného 21 960 Kč, ověřeného na základě výpisů z běžného účtu žalovaného. Při výpočtu pravidelných měsíčních výdajů žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z informací sdělených žalovaným, kdy tento uvedl měsíční výdaje ve výši 6 000 Kč v kombinaci s interními informacemi banky, za současného užití ekonomického modelu pro potřeby dokládání úvěruschopnosti. Výše měsíčních splátek předchozích úvěrů uvedená žalovaným činila částku 2 400 Kč, výše ověřená právní předchůdkyní žalobkyně činila částku 6 024 Kč, z toho částka 1 108 Kč na úvěr konsolidovaný.

7. Z měsíčního výpisu z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet], vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně, soud zjistil zápornou výši konečného zůstatku k datu 31. 10. 2021 ve výši - 20 916,65 Kč, k datu 30. 11. 2021 ve výši - 15 289,06 Kč a k datu 31. 12. 2021 ve výši - 21 067,34 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 2. 2023, odeslaného žalovanému dle podacího archu dne 13. 2. 2023, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2023, odeslanou žalovanému dle podacího archu následujícího dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 7 dnů.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ustanovení § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

15. Podle ustanovení § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

17. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dne 6. 1. 2022 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému za účelem konsolidace pohledávek částku 150 087 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 13 418,84 Kč.

18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyní žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených ve vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně byla informace o příjmu žalovaného ověřena z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně však nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, především registr exekucí a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného, především pak výdaje na bydlení, respektive tyto nezkoumala, jen při určení jejich statistické výše vyšla z ekonomického modelu. Mimo nedoložení shora uvedených dokladů má soud za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena nesprávně, když z listin předložených žalobkyní zřejmé, že žalovaný v době sjednání úvěru již splácel úvěry s celkovou měsíční splátkou 6 034 Kč a zároveň z výpisů z běžného účtu žalovaného za poslední tři měsíce před sjednáním úvěru je zřejmé, že účet žalovaného vykazoval, i při sjednaném kontokorentu, stabilně záporný zůstatek. K datu 31. 12. 2021 pak byl kontokorent na běžném účtu žalovaného, sjednaný ve výši 21 000 Kč, přečerpán. Předchůdkyně žalobkyně tak měla (a mohla) mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nic na věci nemění to, že se jednalo o úvěr za účelem konsolidace, kdy i při tomto typu úvěru je nutno dodržet zákonná ustanovení ohledně posouzení úvěruschopnosti.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

23. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

24. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil ve výši 136 668,16 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků z prodlení a poplatků jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 996,56 Kč, přičemž tato částka představuje 48,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,1 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 109 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 152 715,78 Kč sestávající z částky 7 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 3 610 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 950 Kč ve výši 3 979,50 Kč.