4 C 279/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 204 014,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 198 162,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 851,87 Kč s úrokem z prodlení v částce 18 362,36 Kč, s úrokem v částce 13 225,01 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 204 014,57 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15,6 % ročně z částky 200 784,57 Kč od 13. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 200,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 204 014,57 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným uzavřela dne 14. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 202 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalovaného na základě potvrzení zaměstnavatele žalovaného a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalovaného na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 12. 11. 2019 prohlásila za splatný. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Nyní tak žalovaný dluží celkem částku ve výši na jistině 200 784,57 Kč, poplatcích a smluvní pokutě 3 230 Kč, kapitalizovaném úroku z úvěru ve výši 13 225,01 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení ve výši 18 362,36 Kč, úroku ve výši 15,6 % ročně z částky 200 784,57 Kč za dobu do 13. 11. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 204 014,57 Kč za dobu do 21. 11. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 14. 5. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 202 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s úrokem a poplatkem za pojištění schopnosti splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 837,30 Kč. Částka 202 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla roční úroková sazba sjednána ve výši 15,6 %. Dle čl. I úvěrové smlouvy tvořili nedílnou součást smlouvy všeobecné produktové podmínky. Dle čl. 32 písm. a všeobecných produktových podmínek, účinných od 1. 10. 2017, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má banka právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. V oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 14. 11. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě pohledávky v celkové výši 217 543 Kč, a to z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek.

4. Dle výpisu z úvěrového účtu č. 2019/1 ze dne 31. 5. 2019 čerpal žalovaný úvěr ve výši 202 000 Kč dne 14. 5. 2019. Dle výpisu z úvěrového účtu č. 2019/2 ze dne 28. 6. 2019 a platební historie žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 3 837,30 Kč, přičemž tato první a zároveň poslední platba je evidována dne 10. 6. 2019.

5. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně společnosti , právnická osoba, . ze dne 15. 11. 2022 byl žalovaný ke dni uzavření úvěrové smlouvy bytem v pronajatém domě či bytě. Průměrný deklarovaný a zjištění čistý měsíční příjem ověřený potvrzením zaměstnavatele žalovaného činil 23 530 Kč a výdaje žalovaného včetně nákladů na bydlení a srážek ze mzdy nebyly doloženy, pouze byla zohledněna částka životního minima, normativní náklady na bydlení klienta a dosavadní interní měsíční splátky ve výši 4 880,12 Kč. U typu povolání klienta bylo uvedeno na dobu neurčitou. Z potvrzení o výši příjmu žalovaného ze dne 19. 2. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou do 30. 4. 2019, s průběrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 20 529 Kč. Zaměstnavatel dále potvrdil, že ze mzdy žalovaného nejsou prováděny srážky.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 a seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Předžalobní upomínkou ze dne 10. 2. 2021, odeslanou žalovanému téhož dne, byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 25. 2. 2021.Shodu s prvopisem potvrzuje , jméno FO, .

7. Z informačního systému soudu bylo zjištěno, že žalobkyně vede vůči žalovanému další dvě řízení, kdy požaduje zaplatit dluhy z úvěrových smluv, které s žalovaným uzavřela dne 19. 2. 2019 na částku 200 000 Kč a dne 4. 4. 2019 na částku 100 000 Kč.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

14. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

15. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 14. 5. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 202 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit pravidelnými měsíčními splátkami spolu s měsíční úhradou za pojištění schopnosti splácet v celkové výši 3 837,30 Kč. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 3 837,30 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.Shodu s prvopisem potvrzuje , jméno FO, .

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně předložila soudu pouze vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně a potvrzení zaměstnavatele žalovaného dokládající pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání do 30. 4. 2019, nikoliv tedy na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Výdaje žalovaného nebyly dle vyjádření ověřeny. Navíc žalobkyně v krátké době před poskytnutím úvěru již žalovanému poskytla jiné úvěry, a to v celkové výši 300 000 Kč, které žalovaný také řádně nesplácí. Pro posouzení úvěruschopnosti použila žalobkyně doklad o příjmu z jiného úvěrového vztahu, tj. starší. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalovaného z jím předložených listin.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující."Shodu s prvopisem potvrzuje , jméno FO, .Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

21. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, kdyžShodu s prvopisem potvrzuje , jméno FO, .stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

22. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit: „…za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“23. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil (202 000 Kč – 3 837,30 Kč) a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil mu soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 198 162 Kč (53 %) a neúspěch celkem v částce 175 247 Kč (47 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 6 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 161 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 204 014,57 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 570 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 750 Kč ve výši 4 987,50 Kč. Celkem náklady řízení činí 36 670 Kč a žalobkyně má nárok na 6 %, tedy 2 200,20 Kč.