4 C 22/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19 745 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 200 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 545 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 840 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 19 745 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 30. 9. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému téhož dne částku 11 200 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 640 Kč vrátit nejpozději do 30. 10. 2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně na adrese , Anonymizováno, K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku nedostál, když žalobkyni na pohledávku ze smlouvy o zápůjčce ničeho neuhradil. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 14 840 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši celkem 2 000 Kč, a to za celkem čtyři zaslané upomínky, dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny kapitalizovanou ke dni vyhotovení žaloby částkou 4 905 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 31. 10. 2024, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení, ve výši 12,75 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 9. 2024 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 11 200 Kč, a to na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 640 Kč, a to nejpozději do 30. 10. 2024. Dle článku 2.3 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a současně povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalovaného dle sazebníku níže ve smlouvě, a to 500 Kč za písemnou upomínku/výzvu k úhradě. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny rovněž Všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně doložila (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 9. 2024, všeobecných obchodních podmínek). Tato smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 30. 9. 2024 odeslala částku 11 200 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě, současně prověřila žalovaného jako vlastníka tohoto bankovního účtu (údaje o provedených platbách, výpis z běžného účtu za období od 1. 6. 2024 do 30. 6. 2024).

4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce byl žalovaný vyzván upomínkami ze dne 6. 11. 2024, 13. 11. 2024, 20. 11. 2024 a 29. 11. 2024. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu také předžalobní upomínkou ze dne 30. 7. 2025, odeslanou dle předloženého podacího lístku téhož dne (upomínky, předžalobní výzva a poštovní podací arch).

5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“, a to zápůjčky úplatné, neboť zapůjčení peněžních prostředků ve výši 11 200 Kč bylo zpoplatněno částkou 3 640 Kč, označenou jako poplatek. De facto se však jednalo o smluvní úrok ze zápůjčky.

6. Na zamýšlený smluvní vztah proto dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila a k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila žádný důkaz, naopak uvedla, že již nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“13. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 200 Kč, a ve lhůtě přiměřené jeho možnostem dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Jelikož žalovaný na svůj dluh dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, neuhradil ničeho, soud jej zavázal k zaplacení částky 11 200 Kč (výrok I.).

15. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“16. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.

17. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na poplatek, smluvní pokutu a náklady spojené s upomínáním z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, a co se týče požadovaných úroků z prodlení, s ohledem na výše uvedené se žalovaný dosud do prodlení s vrácením jistiny nedostal.

18. Pokud se jedná o náklady řízení, soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť poměr úspěchu a neúspěchu ve věci každého z účastníků je téměř shodný (když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí).