4 C 224/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 92 040,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 900 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 62 140,08 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 449,66 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 33 358,26 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 614,04 Kč od 18. 7. 2023 do 26. 1. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 714,04 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 29 900 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 198,22 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 93,28 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 92 040,08 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovanou uzavřela dne 17. 11. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy obdržela žalovaná v hotovosti finanční prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 2 502 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 24 850 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 9 318 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 7 350 Kč, a to vše celkem v částce 79 020 Kč ve 20 měsíčních splátkách po 3 951 Kč do 17. 7. 2023. Žalovaná nehradila řádně a včas a uhradila jen část. Věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 33 358,26 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 2 255,78 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 22 458,50 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 8 852,54 Kč a úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 615 Kč. Vedle toho se žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 18 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 449,66 Kč za dobu do 11. 7. 2023, úroku ve výši 8 % ročně z částky 33 358,26 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 614,04 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 17. 11. 2021 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, – , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 35 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaná zavázala uhradit náklady v celkové výši 44 020 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku ve výši 2 502 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 24 850 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 9 318 Kč a poplatku za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 7 350 Kč, a to vše celkem v částce 79 020 Kč ve 20 měsíčních splátkách po 3 951 Kč do 17. 7. 2023. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, za prodlení s každou dlužnou splátkou činila maximální výše smluvní pokuty 500 Kč. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 8 % (zjištěno z úvěrové smlouvy).

4. Dle transakční historie žalovaná uhradila na svůj dluh celkem 5 100 Kč, a to dne 16. 12. 2021 částku 4 000 Kč, dne 16. 2. 2022 částku 500 Kč a dne 31. 3. 2022 částku 600 Kč.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, oznámeno to bylo 15. 8. 2023 (smlouva, seznam postoupených pohledávek a oznámení).

6. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 1. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 99 450,62 Kč nejpozději do 26. 1. 2024. Výzva byla žalované odeslána dle podacího lístku dne 12. 1. 2024.

7. Žalobkyně dále doložila žalovanou podepsanou žádost o úvěr ze dne 17. 11. 2021. Žalovaná v ní uvedla, že je rozvedená a bydlí v nájmu, je zaměstnána s příjmem 11 794 Kč měsíčně a je v invalidním důchodu s příjmem 7 220 Kč měsíčně, celkem tak její příjmy činily 19 014 Kč měsíčně. Výdaje žalované sestávaly z nákladů na bydlení a energie v částce 3 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 860 Kč a stávající splátky půjček činily 5 943 Kč měsíčně. Disponibilní příjem žalované tak činil 6 211 Kč. Půjčky měla žalovaná u žalobkyně ve výši 80 520 Kč, z níž zbývalo doplatit 14 164 Kč a ve výši 29 388 Kč, z níž zbývalo doplatit 8 188 Kč, přičemž byly po splatnosti (zjištěno ze žádosti o úvěr). Žalobkyně předložila dodatek k pracovní smlouvě ze dne 9. 11. 2020, z níž soud zjistil, že pracovní poměr měl trvat pouze do 31. 12. 2021 a výplatní lístky za 10/2021 a 9/2021, z nichž plyne, že čistý příjem žalované činil 13 719 Kč a 9 869 Kč.

8. Z výpovědi svědka , adresa, bylo zjištěno, že tento pro předchůdkyni žalobkyně uzavírá smlouvy. Pamatoval si, že žalovaná měla u předchůdkyně žalobkyně 3 smlouvy, měla problémy s rodinou, byla rozvedená a syn nepracoval a bydlela v pronájmu. Svědek dále uvedl, že v případě, že má klient pracovní poměr na dobu krátkou, tak úvěr neposkytne, pokud by nebylo prokázáno, že pracovní poměr bude trvat po dobu trvání splátek z úvěrového vztahu. Také se musí kontrolovat např. nájemní smlouva, doklady o příjmu a výdajích a musí zbýt klientovi o nějaké procento navíc při rozdílu příjmů a výdajů.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednala z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C 76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Pokud je v tomto směru odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy, jeho názorem není soud v posuzované věci vázán. Soud má za to, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.

18. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaný uvedl své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložil, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo, příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z katastru nemovitostí prokazující vlastnictví, výpis z účtu zachycující výši nákladů na bydlení). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalované skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

19. Soud vzal za prokázané, že příjmy žalované byly ověřeny ze dvou výplatních pásek, a oznámení o výši důchodu. Co se týče výdajové stránky žalované, soudu nebyly doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně výši výdajů žalované dostatečně a řádně ověřovala. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy. Výdaje na bydlení tedy nelze mít za ověřené, přestože zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. Náklady na bydlení jsou významnou položkou rozpočtu spotřebitele a jejich ověření není spojeno s nepřiměřenými překážkami, když je možno snadno provést fotografii /kopii nájemní smlouvy či dokladu SIPO i pouze prostřednictvím mobilního telefonu. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaná bude schopna úvěr splatit, aniž by u ní docházelo k prohloubení míry zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít „k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům úvěru,“ a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021). Poskytovatel úvěru je proto povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto tvrzené skutečnosti také prověřuje. Podstatná je také okolnost, že žalovaná měla u předchůdkyně žalobkyně již dva předchozí nesplacené úvěry a oba po jejich splatnosti. Přitom s přihlédnutím k výši poplatků a smluvních pokut, které denně narůstaly, měla být předchůdkyně žalobkyně obezřetnější a s ohledem na tyto skutečnosti úvěr neposkytnout. Třetí závažnou okolností je také to, že předchůdkyně žalobkyně věděla, že žalovaná nemá zajištěn pracovní poměr na celou dobu splácení úvěru, ale pouze na cca 2 měsíce, a to přestože svědek potvrdil, že v takovém případě by úvěr nebyl poskytnut. Předchůdkyně žalobkyně však nedbala. Je tak zcela zřejmé, že porušila svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. Nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohla splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky a že po celou dobu bude mít i zdroj příjmů. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, má vůči žalované právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka 35 000 Kč, přičemž na svůj dluh zaplatil 5 100 Kč a zbývá tak uhradit (vydat) 29 900 Kč. Soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 12. 1. 2024, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 26. 1. 2024. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zákonné úroky z prodlení od 27. 1. 2024 do zaplacení.

21. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaná nebyla v prodlení a z částky, s níž nebyla v prodlení) a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

22. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalované, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla pasivní, pročež soudu nejsou známy její aktuální finanční možnosti.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaná (a to i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. V průběhu řízení vznikly náklady státu spočívající ve svědečném ve výši 291,50 Kč, které jsou povinni poměrně podle úspěchu platit oba účastníci řízení podle § 148 o. s. ř. Žalobkyně tak byla zavázána zaplatit České republice Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 198,22 Kč a žalovaná ve výši 93,28 Kč. Žalobkyně totiž žalobou požadovala celkem částku 107 999,69 Kč (včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu, tj. úroku z prodlení 8 342,46 Kč a úroku 4 167,49 Kč), ale dostala pouze 4 555,24 Kč na úroku z prodlení a 29 900 Kč, celkem 34 455,24 Kč, což je 32 %, což je její úspěch. Proto z částky svědečného musí zaplatit 68 % žalobkyně a 32 % žalovaná.